Methusalah.
Juž archa hotova a Noe čekal.
Lid v zpupnosti své zbujnělý se vztekal,
byl zvěří juž a přec bůh s trestem váhal.
Tu Noe myšlenkou v soud jeho sahal;
když na modlitbách dlel kdys pod hvězdami,
zřel anděla, jak letěl nad horami
a v ruce svojí povznášel číš zlatou.
I oslovil jej: „Mně se zdá, že matou
se soudy boha, archa dávno stojí.
Co v poháru, jejž neseš v ruce svojí?“ –
„Hněv Jehovy,“ děl anděl hlasem hromu. –
„A proč jej nevyleješ, k vůli komu
se v nebi udržuje váha trestu?“ –
„Nuž za mnou pojď, já ukážu ti cestu“ –
A za andělem kráčel Noe; v stepi
jak stanuli, v stád středu, stařec slepý
spal na kamení, malý, vetchý, bídný,
tvář rozrytá, jíž kmital úsměv vlídný,
[3]
se ztrácela ve vousu, vlasů plísně.
„Ten drží osud světa,“ anděl přísně
děl k Noemovi, „dokud žije, váha
se z ruky boha sjeti dolů zdráhá,
jak umře on, pak mého hněvu číše
svět zatopí. Jej neprobuď, mluv tiše.“ –
„Čím zasloužil si tuto boha přízeň,“
se Noe ptal, „snad dobrých skutků žízeň
v něm stále plá, je nad anděly ctnostný?“ –
„Ne,“ pravil anděl. – „Čím je bohu skvostný,
jest mírný, střídmý, štědrý, spravedlivý?“ –
„Ne,“ pravil anděl. – „Proč tedy ty divy
sám koná bůh, že k vůli jedinému
v žár nedovolí vzplanout hněvu svému?
Zda obětmi ho smiřuje a dary?“
A vážně pravil anděl: „On je starý!“
4