Moloch.
Moloch sedí na svém trůně
mračný, děsný, s hlavou býčí,
dlouhou chvílí kňučí, stůně.
Jak v něm ale vzplane žár,
zdá se, že se rázem vztýčí,
po oběti na svém lůně
že vztahuje lačný spár.
Obětní juž bleskla miska,
polnice zní, cymbál buší,
kněží zástup tančí, vříská,
vzduchem nožů záblesk šleh’,
nos ten řeže si, ten uši;
Moloch náruč úžej stiská,
divější v něm tryská žeh.
Proti němu v četném davu
magů, kněží, bojovníků
[9]
usednul král v zlatohlavu,
vítěz, triumf slaví dnes,
proto podle dávných zvyků,
by tím jeho zvýšil slávu,
Molochu ten rej a ples.
Jisker kotouč k nebi letí,
hlučně vříská smečka kněží,
v divější se zmítá změti,
jak by sám běs do ní vjel,
trouby zvuk, les pik se ježí,
spoutané dvě vedou děti
zlatých vlásků, smavých čel.
„Ejhle, králi, kořist tvoje!“
– hlasatel v tu vřavu hlučí, –
„Molochu, jenž v tísni boje
věrně chránil, bránil nás,
vrhněte je do náručí,
až mu zbělí paže dvoje,
a jak trouby zazní hlas!“
Moloch děsný s hlavou býčí,
do běla juž rozžhavený
zdá se, že se rázem vztýčí
zdrtit oběť v pážích svých,
kněží křičí, vyjí ženy;
10
zdá se, že sám Moloch řičí –
trouby hlas! V tom král se zdvíh’.
Ztichli kněží v udivení,
kolem ticho jako v hrobě,
Moloch žhavý jícen cení –
s trůnu zvolna sešel král,
pozved’ náhle děti obě,
v oku se mu slza pění,
v náruč tisk’ je, objímal.
„Za svoje ty beru děti,
ať v nich moje vzplane vesna!
Molochovi do objetí
zbude vždycky pastvy dost:
zajatců všech pouta těsná,
žezlo mé a s kněžskou smetí
celá hrozná minulost!“
Trnul dav jak hrůzou jatý,
budoucna duch chrámem vanul,
Moloch darmo čekal vzňatý,
v taji zuřil kněží vztek.
Na skráně však králi skanul
mlhou s výše nebe zlatý,
lidskosti, tvůj paprslek!
11