Giudicce della Rocca.
Děl Sinucello, zván Giudicce lidem:
– Teď padl Janov, my chcem žíti s klidem,
jsme vítězi, však radosti ať duha
jest úplná! Ať vidí sok, že tuhá
jest mysl naše v boji, v míru měkká.
Sem zajatců dav, který venku čeká,
ať oznámím jim, co mně v mysli bují.
Chřest okovů. Zajatci předstupují.
– Jste poraženi, propadli jste smrti.
Však pravá válka jednou rukou drtí
a druhou zvedá, já jsem spravedlivý.
Vy konali jste udatnosti divy
a máte doma ženy, máte děti,
[42]
váš duch je s nimi, jejich duch k vám letí,
to dobře jest, přírody řád je svatý
a není dáno vítězům být katy.
Nuž tedy slyšte, takto soudím: Mládí
to nerozvážně v bitev oheň pádí,
neb netratí v té hře tak příliš, sláva
mu dostatečnou za vše odvet dává,
ať mládí tedy za ostatní pyká.
Kdo ženu má a komu dítě říká
rtem něžným „otče“, ten má život míti.
Však musí žena sama muže vzíti
zde z rukou mých! Ať přijdou tedy ženy!
Leč snadno bych moh’ býti podvedený
v své dobrotě, tož slyšte, ve svém stanu
ať každý muž spí s ženou svou až k ránu,
já půjdu pak; kdo sám ve stanu bude,
ten uslyší, jak na pochod smrt hude.
To vůle má, tak staň se, jmenem Boha!
Tak domluvil a věru duše mnohá
se zachvěla ve hloubi při té zvěsti,
jež nesla jedněm trud a druhým štěstí.
Čas prošel, ženy přišly. Pláč a lkání.
Noc byla smutna. Časně za svítání
ryk trouby zněl, Giudicce v stany vcházel;
kde ženu s mužem našel, doprovázel
43
svou cestu úsměvem a hlavy kynem.
Tu v jednom stanu kryt opony stínem
sám seděl muž.
– Což nemáš ženy, brachu?
– Až do rána jsem očekával v strachu,
že přijde přec, snad mrtva jest, o pane!
– Pojď, Giudicce děl, kdož ví, co se stane,
než projdem stany. – Muž krok za ním šine.
Juž poslední stan v táboře jim kyne.
I vešel Giudicce, muž byl tam s ženou.
– To ona, pane!
S myslí nezkalenou
a pevný jako skála, v niž hrom tluče
a ona nehne se, děl vůdce ruče:
– Muž jest můj synovec, zde soud je krátký:
ty nešťastný suď sám, vem ženu zpátky,
já nevím, manželství jak u vás svaté.
Pak stráži kynul: – S tímto k špalku, kate!
44