II. APOTHEOSA.

II.
APOTHEOSA.
Lidstvo! Velký strome svatý, kořeny tvé – otci, není smrti, není ztráty, nic neznikne v noci! Vnuk z nich ssaje síly, vzdor a vytrvalost, k velikému cíli houževnatost, stálost. Čím hloub kořeny nám leží, otců našich síla, v syny tryskající, svěží, se nám probudila; na ní plnost snětí, na ní zralost plodů, svítí v dětech dětí od rodu jdouc k rodu! 12 Všecko otcům děkujeme, vzruch i jaré chtění, veliký cíl, kam se pneme v bouří burácení; že v nás houževnatost, bádavá též hlava, za tu sílu, zdatnost kořenům buď sláva! Všecko šlehlo z vás v nás, otci, jste v nás dále živi! Žižko, nepropadl’s noci,noci jak ty, Huse snivý! Amosův duch nový, ryzí a tvůj věhlas, Jiří, nikdy z vnuků nevymizí, jak dnes plá a víří! Křivdy popravených pánů, exulantů hoře, velké čekání až k ránu a běd valné moře, láska k matce bědné, tužba v lepší dobu trhá, jak se zvedne, i vám příkrov hrobů! Z kořenů, z vás démonickou cestou v stálém ruchu síla vniká ve hruď lidskou, v zápasy jak duchů! 13 Ohně žár i světlo hřát nás neustává, by vše zrálo, kvetlo, kořenům buď sláva! 14