TOULKY PODZIMNÍ.

Jaroslav Vrchlický

TOULKY PODZIMNÍ.
I.
Vstup.
Vstup.
Do větru a do sloty, jejichž řádění jsem v jizbu slyšel, v chmurné, prázdné samoty nehostinných hvozdů jsem dnes vyšel.
Tenkrát hrály v souzvuku, příroda zlá s nezkrotným mým nitrem, žal můj vzal mne za ruku a my spěli rozdeštěným jitrem.
II.
Píseň.
Píseň.
Šedavá oblaka – prostoru ptáci, v šíleném chvatu proč letíte v dál? Vidin mých duha již bledne, se ztrácí, do dálky hřmíte vy – mně zbývá žal!
85 Kdybyste, mraky, na křídla vzaly žalné ty trosky mých veselých dnů, pohled by na ně alespoň stálý nezrýval prázdno mých nocí a snů!
III.
Péro.
Péro.
Upadlo péro havraní v cestu mou s výše zlehýnka... Ó, nic tak srdce neraní,neraní jak smutné lásky vzpomínka!
Já upřel hned svůj k němu hled. Mám tebou psát svůj žal? Houk’ vítr: „Neslákáš víc zpět, co jednou osud vzal!“ A jen se stočil po stráni a ztich’ kdes v rokli pak, já stál, na péro havraní svůj upíraje zrak. Ó, znám tě, znám a dobře vím, můj osud havran jest, on věštby kynem tajemným tě hodil do mých cest. 86 Ó, nic tak duši neraní jak lásky klam a lež. Sem pojď, ty péro havraní, zde na mém srdci lež!
IV.
Ocúnky.
Ocúnky.
Ocúnků plamínky fialové smutně se z lučin zas zvedají, v dál přes ně prchají moji snové, před zimou asyl snad hledají.
Ó, leťte jen, leťte jen do daleka, lásku mou kdes tam snad najdete, potěšte v žalu ji, vím, že čeká, ve skřehlé ručky jí dechněte! Ó, leťte jen, leťte jen s čápy na jih, nad kalná rybníků zrcadla! o příštích mluvte k ní našich rájích, o lásce mojí, že nesvadla. Kterak jí tiše stká blaho nové, v kterém tak hýřila divě dřív, ocúnků plamínky fialové, nežli se z podzimních ztratí niv! 87
V.
Zvonce v mlze.
Zvonce v mlze.
Krav zvonce v mlze zpívají, jich stáda nevidím, neb třásně mlhy splývají až dolů k nohám mým.
Tak podivně, tak měkce zní těch zvonců snivý hlas, až mlha spadne, počkej, s ní tvé slunce vzplane zas! To zvonce ty mi zpívají a jak jdu v mlze dál, mé touhy v dálku splývají a s nimi též můj žal. 88