X. Causerie o flirtu.

Jaroslav Vrchlický

X.
Causerie o flirtu.

Seděla dáma v coupé, a sotva vlak se hnul, já v apatii tupé jsem blíž k ní přisednul. My horami jsme jeli, kol přírody plál vděk; můj pohled padl smělý na dámy živůtek. Jen lehký flor jí halil na bílé šíji sníh, zrak diskretně se dálil níž, kde co pohled stih’. A dlouho jsme již jeli: těch divů přírody zde kynul prales celý, ó, moře lahody! I děla, točíc ke mně své hlavy ovál blíž: „Ó, čarovná to země!“ – A já se sklonil níž! „Ten ledovců sníh bílý, s těch růží nádechem!“ – 147 já mlčel, zrak se chýlí však jinam – ret jest něm. – „Tu hlubou zříte rýhu v těch bílých stržích hor?“ A já zřel v okamžiku, kde končil zrádný flór. Já chytal již – v tom jícen tunelu objal nás – žel, blesk – a nenasycen jsem v světlo patřil zas. Jen z dáli, hodně z dáli jsem tknul se kolena, vlak hvizd a skrze skály se nesla Ozvěna!... Teď písní si čas krátím, v tom ráji hor a niv, neb na stanici zatím má dáma slezla dřív...