Z DENNÍKU ASKETY

Jaroslav Vrchlický

Z DENNÍKU ASKETY
[27] I. I.
Mé srdce stráň jest pustá, kamenitá – leč tam přec v skalách jeden kvítek malý, jej nemohly přec zdusit moje žaly... Jak v duše hloubi roste, voní, zkvítá! A z citů svatých mocné harmonie přec jeden tón zní ducha mého šerem jak hudba zvonů tichým svatvečerem, a v duši mojí nesmrtelně žije. Mé nitro spráhlo dávno na Saharu – leč v palném písku pramínek zbyl jeden, ten v trpké sny mé kouzlí mládí eden a lesní chládek v myšlenkovém žáru. Já bděním zhasil očí jiskry svaté, já v tahy přísné smrt nakreslil postem – leč přece radost bývá u mne hostem a v sny mne zkájí čarovné a zlaté. [29] I svatých vášní žáry bleskojasné, jež k velkým činům srdcem mladým chvěly, juž lhostejnosti zhasly na popeli – leč jedna jiskra nikdy neuhasne. A darmo víra, darmo zákon volá: Vyrvi ten květ a stav ten citu pramen, ohluš ten tón a znič ten vášně plamen a srdce tvé buď pustina jen holá! Já nemohu! – Já klesám ve zápase, já musím ctíti hlas, jenž mluví ke mně, jenž z dálky, z blízka, jasně a zas temně mi v lásce kyne: Člověkem buď zase! II. II.
Když po půlnoci v zamyšlení dumné se z říše zjevů ducha povzlet níží, tu v myšlenek mých zrcadle se zhlíží zjev tajemný a brzy stojí u mne. A šepce ke mně: „Ty jsi hledal boha, tvůj život celý trpká zkouška byla; leč vyznej sám, jak pravda tobě milá, kdy blíže jemu stála tvoje noha, Óó pověz jenom, kdy jsi byl mu bližší, zda v klínu matky v děcka luzném snění, či zde v samoty přísném uzavření, kde srdce vzdech se novým vzdechem tiší? 30 Rci, k němu výš kdy srdce tvé se neslo, zda v šeru háje, v drozda písni tklivé, či v stínu této klenby zádumčivé, kde „memento“ jest jedině tvé heslo? Kdys líp jej tušil, vínek růží spjatý kdy věnčil pohár a planoucí skráně, či v noční době když ku chrámu bráně ti v píseň sov zní vichr ledovatý? A rájem nebes kdy se na tě smával zda z chmurné malby, z rozhlodané lebky, či z oněch očí, nad nimiž vlas hebký před časem dávným s tvojím vlasem hrával? Nač cizí s lidmi, cizím jsi též bohu? Nač zavrhl jsi lidský pohled vlídný? Či mníš, tvůj život žalostný a bídný že vykouzlit můž rajské růže z hlohu? Když temno sil jsi – jak chceš hvězdy žíti? když plel jsi květy – jak smíš doufat v ráje? Ó vrat se v život dřív, než umíraje vyznáš, jak marným bylo tvoje žití! Ač tekou slzy mé, ač rdím se v studu, když rozvažuju tato slova děsná, přec volno mi, jak budil bych se ze sna, jak v slunce pravdy vznášel bych se z bludu. 31 Já chci zas žíti! Moje slzy kanou... Snad budou ty mým nejkrásnějším činem, snad ty mne smíří s minulosti stínem a nad mým hrobem hvězdnou září zplanou! III. III.
Kdys k večeru jsem dlouho v sadě bádal; a jak nade mnou k lístku lístek v loubí, tak myšlénka se s druhou v duši snoubí, až s měsícem se spánek ke mně vkrádal. A dávno co juž pohřešil jsem bolně, tlum zjevů divných do kola se míhal, jich němou hru zrak udivený stíhal a v jejich sledy unest dal se volně. Tu obrazy jsem v krátce rozeznával: Zas mladík stál jsem žití na rozcestí, v mé mladé hlavě sláva, krása, štěstí, v mém bujném srdci bouřných citů nával. A tenkráte juž v prvním srdce ruchu nad bezúčelnou, tajnou žití bájí jsem hledal mír, hned v luhu, v horách, v háji, hned v umění, hned v přítelově duchu. Však odevšad jsa pochybnostmi štvaný nezkojen lásky blahodárnou mocímocí, co nedal den, to urvat chtěl jsem noci a místo léku jed jsem vlíval v rány. 32 Když jednou zas mne vášně plamen ničil, tu octl jsem se před kláštera branou, jenž tajemně v noc letní, hvězdotkanou svých věží chmurných temný prapor vztýčil. Jak město boží stavba ta se tměla, po řimsách pestrých hvězdné svity hrály, s nich sochy svatých tázati se zdály, proč jejich klid má noha ruší smělá? Co zrak můj kolem bloudil těkající, ó bože, co tam za mříží se leskne?!... Juž rozeznávám, jak jen měsíc bleskne, tam stojí anděl bledých, vábných lící. Vlas černý splývá nad průhlednou skrání, to bůh sám ví, čím oko jeho dýchá, to děcka sen, to pláň jezera tichá, to hvězdný svit, to matky požehnání! Hle anděl míru, po němž duch můj zmírá, za nímž se nese každý cit a hnutí, nuž za ním, za ním třeba v zahynutí! Na bránu buším, ta se otevírá – A vkročím. – Po zděch svity luny hrály... a běžím chodbou ztemnělou a dlouhou, a běžím hnaný bolestí a touhou – leč každým krokem anděl mizí v dáli. 33 Jen temnem za ním bílý šat se kmitá. Tu s koncem chodby zahrada se snoubí, tam anděla zřím ve růžovém loubí, jak zadumán z imortel věnce splítá. I rychle za ním běžím do aleje kol soch a kaplí, musím – musím k němu! Co květy mně, co vlny vodojemu, v jichž dumný pláč své stříbro měsíc leje? A v chodeb stín zas noha má se šine. Tu zavál šat... Zda teď svou tužbu zkojím? Teď ještě krok – a v středu chrámu stojím, a s oltáře mi bledý anděl kyne. A náhle varhan akkord čarotklivý můj výkřik zdusil, v to neznámé hlasy... po mramorových sloupech luny jasy – já nevěděl, zda mrtvý jsem či živý. A na oltář se vrhnu ku anděli, kol chví se stěny – oltář mizí v šeru, dál v zoufalosti na stupně se deru, kde v sloupech dýmu jeho šat se bělí. Hle, za oltářem úzké pnou se schody, tam anděl zmizel – dále za ním, za ním! Nechť vzduch se třese hned ztajeným lkáním, hned jak by hřměly padající vody. 34 Vždy výše, výše anděl spěje vzhůru... Můj pospěch plaší sovy, netopýry. Konečně světlo – kolem obzor širý a zrak se ztrácí nebes do azuru... Vidím, že stojím věže na pavlánu, svět pode mnou tak daleký a malý, hvězd oblouk výš tak smělý, neskonalý, jak pojil by se na věčnosti bránu. I dýchám umdlen vánek noci svěží, zrak udiven se v šero noční topí... Leč kde můj anděl? – Nikde po něm stopy, kol němý stín jen pyramid a věží. A polekán když kolem jsem se díval a duch se ztrácel ve propasti bezdné, tu jemným kouzlem na mne v záři hvězdné výš na blankytu se anděl usmíval. To on, to on! – Juž zmizel v modré dáli... Tam tedy mír... leč kde jest k němu cesta? Já jednu vím, a nechť i bůh mne trestá, nechť věčné trýzně plameny mne pálí – – On výše letěl – já poletím dolů! Co život mi, v němž všechny růže svadly? Vzplaň, myšlenko! – Krok jeden přes zábradlí a konec bouřím, snům a všemu bolu! 35 A letím juž... Kol hlavy mé se blýská, jak v moře padám v hromů burácení, a živě cítím, kterak po kamení má teče krev a hlava má se tříská. A v bouři, zmatku, směsi neobsáhlé šat anděla má mroucí ruka třímá, v mé ucho trouba věčných soudů hřímá... V to mlha kol – a já se vzbudil náhle. Kol večer byl tak jemný a tak snivý, ve větvích hrála. červánková zoře, z aleje ztmělé zvonek volal k hoře a z chrámu varhan zvuk zněl čarotklivý. A v srdci mém tak volno a tak milo, na růže zkvětlo mých bolestí hloží, vím konečně, kde pravda a mír boží – leč cesty k nim nenajde lidské dílo. Vím, za hrobem že s nimi nás bůh spojí, že práce ducha není marnou bájí; bůh vyplní zvěst o ztraceném ráji, to práce jeho... my hledejme svoji! IV. IV.
Po noci probděné mdlý dlouhým postem jsem vyšel v pole – jaro bylo právě... v květinách motýl, zlatá muška v trávě a v srdcích lidských radost byla hostem. 36 Tu slzičky a zvonky nad skalami se chlubily, co rosy do nich spadlo... Ó pravdu máte, srdce moje zvadlo, však za to hlava květe šedinami. A podél cesty k lesu jabloň planá se čerstvým sněhem mladých květů leskla, slyš, po chvilkách si pěnička v nich steskla, a zvon pěl z dálky první pozdrav rána. Co po travinách rozsypala rosy zde láska boží věčná, neobsáhlá – Ó proč má duše na pustinu zprahlá o jednu krůpěj bez naděje prosí? Proč hluchý sad mi, proč jsou smutny lesy? Ó rychle zpět! Ten jara dech mne dusí! Mé slabé srdce vyznati se musí, že závidím přírodě její plesy. Závidím květu, že se v slunci houpá, závidím vlně, že do dálky spěje, závidím slunci, že se zlatem skvěje, i vlašťovce, že křídlo v modru koupá. Chci bouř a noc! – Leč kolem jaro pučí, na skráň mou prší květy jabloňové, můj hněv s mou kletbou tají v slzy nové, div srdce mé se v píseň nerozzvučí. 37 V myšlenkách stojím, a mé nitro tuší, že, kdo chce jaro v plné poznat kráse, kdo po bohu a po přírodě ptá se, dřív musí všecky ve své nosit duši! V. V.
Dál bílá stezka v šerý háj se ztrácí, ve výši skřivan jak myšlenka boží, po lučinách se rolníků shon množí, já kráčím kolem, žehnám jejich práci. A vejdu v les. – Ó vítejvítej, klenbo stinná! Ať hymny tvojí šumný proud a plný skonejší bouřné ducha mého vlny, ať na minulost srdce zapomíná! – Tu vedle cesty zřel jsem dítě malé, hedbávné vlásky kolem bledých líček, ten modrý zrak a nad ním stíny víček, ten retů nach... Ó kouzlo neskonalé! Tak vážně s květy ručky jeho hrály, můj slyší krok a plaše hlavu zvedá, jak planá růže zardí se tvář bledá, a v oku tom se všecky ráje smály. Já zastavil se. – ZmlkniZmlkni, palná touho! Já musil líbat čílko jeho bílé, já musil v líček tahy prostomilé se zahleděti dlouho, dlouho, dlouho! 38 Já líbal dítě – chvíle blaha sladká! Tak bylo asi v ráji prvním lidem, tak s vášně chvatem a hned s blaha klidem své první dítko prvně líbá matka! Ó dětská tváři, nevinnosti zřídlo, ty zdroji míru, kniho věčných tajů! Jen pohled v tebe, a juž kouzlem májů vře, plá a květe, co v mé duši stydlo. V mém nitru bouře, na mém čele vrásky tvé úsměvy zas v poklid zkolébaly, a rtové tvoji zase vylíbali v mém chorém srdci paprsk věčné lásky. Ó jak ho střehu! V noční dumné snění v něm tvoje milá tvář se ke mně sklání, jak hvězda lásky, anděl smilování, jak úsměv blaha, slovo odpuštění! Ó jistě kdyby v této dětské tváři smrt dala mi své chladné políbení, hned v ucho mé by znělo rájů pění a duch by procít v nadpozemské záři! VI. VI.
Zde blaho více pro mne nerozkvěte, ba modlitba, dřív balsám mojí duši, i zvonu zvuk mne v myšlenkách mých ruší a výčitkami nitro moje hněte. 39 A když se měsíc v moje okna vkrádá, tu mním, že Kristus hrozí na mne s kříže, že stěny cely mé se sunou blíže a vysoký strop tiše na mne padá. Jen jedno přání ještě před svým skonem! Však nesplní se – marné pomyšlení! – vždyť života číš přes kraj se mi pění a srdce tluk jest pohřebním mně zvonem. Mé srdce siré k smrti otrávené tam snad by ještě znova ozdravělo, kde Alpy vznáší královské své čelo ve smělém vzdoru v nebe zachmuřené. Kde větry vyjí, kde bystřice horlí, kde lavina se v ledných slujích kryje, tam, kol Bernarda posněžené šíje, by myšlenky mé létaly jak orli! Tam sněžných obrů dostoupil bych skráně a zřel, jak planou červánkovým zlatem, či jak své hlavy kryjí mlhy šatem a v blescích září na oslavu Páně... Tam slétaly by ke mně divné zjevy, tam k srdci mému mluvily by hvězdy, tam v bouři s duchy slavíval bych sjezdy a duši skájel jejich čarozpěvy. 40 Tam blíže nebi skály na okřídlí bych v život zíral, jeho stesk a zmatky, tam naposled se vesnil v mladost zpátky a opojil se božství prvozřídly... Až jednou bratři bouřné po vichřici by nalezli mne klečícího tiše, tvář ozářená blažeností dýše, však srdce ztuhlé – slza zmrzlá v líci... * Co z myšlenek a snů těch neumírá, to každý nejlíp cítí v duši svojí – Můj zpěv byl tón, jenž nelad v souzvuk pojí, a růže, která věnec uzavírá. V Praze, v květnu 1873.
41

Básně v knize Symfonie: