PRASKLÁ STRUNA
[43]
Tu píseň opakuj! – mně tak jest milá,
mých vášní jak by moře rozpoutané,
i láska má, mé mládí promrhané,
má poesie v ní se zrcadlila.
Tu píseň opakuj!
A ona vstala;
v svém bílém šatě, jenž jí vlál kol ramen,
než dívce spíš se duchu podobala,
jenž v noci nazved’ náhrobní svůj kámen.
A sedla k pianu a nad klávesy
se jako motýl její ruka mihla,
za písní její zpět má duše tíhla,
já viděl domov, slyšel rodné lesy.
A ona hrála – Štěstí! sny! o mládí!
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
Já viděl zase park ten zasmušilý,
kde luny paprsk padá na kapradí,
kde bříza s olší nad vrbu se chýlí,
kde za večerů noci červencové,
tmou neproniklou propletených snětí,
jak zlatý dešť roj třpytných brouků letí,
kde porouchané sochy mramorové
v svých rukou drží staré, prázdné vásy,
[45]
kam jeseň s deštěm svadlé listí hází,
kde veverka se houpá na haluzi,
květ čilimníků s květem bílých hlohů
kde splítá větve, by ti bránil v chůzi,
kde zpívá pták a voní květ jen bohu,
kde i ta srna, která je tu doma,
jen bázlivě se blíží ke prameni,
kde v myšlénkách se bojíš pohnout rtoma,
bys přírodu snad nevyrušil v snění,
kde pevně věříš, při měsíčném světle
že najada se k zřídlu plaše blíží,
i kapradí že zlatem hoří zkvětlé,
a nebe s hvězdami se k zemi níží. –
A ona hrála. Lásko! tuchy! klamy!
– – – – – – – – –
Byl večer po bouři tak vonný, smavý;
na známé lávce seděli jsme sami,
květ jasmínu se vinul jí kol hlavy,
on vůní těžký, ona myšlénkami.
A každý list se děšťnou vláhou lesknul,
vzduch jasný byl a rosa hrála v mechu,
kdes v dálce smutně skalní holub stesknul.
Já ruku její do svojí vzal v spěchu
a prosil, svoje vlasy rozpuštěné
by nechala přes moji hlavu splývat,
než hvězdný závoj noc nad námi sklene,
bych směl se v její velké oko dívat,
a prosil....prosil...
Leč v tom divý ton a cizí
vpad’ v melodii – z dum jsem zvednul čelo.
46
Jak v klavíru to děsně zahučelo!
Kol zachvěla se jizba; strop i stěny
jak srdce, když v něm každá naděj mizí.
To praskla struna.
Píseň nedohrála
a klesla zpět nakloníc hlavu v snění
na bílou ruku, šat jí spadl s ramen,
než dívce spíš se duchu podobala,
jenž spouští za sebou svůj hrobní kámen.
Ji dojalo též prasklé struny chvění
a mně tak bylo – ne jak struna pouhá,
leč jak by mukou puklo – srdce ženy.
A stará ve mně vzbudila se touha
a staré vzpomínky se nesly hlavou,
jak jedno srdce vášní spornou vřavou
se zachvělo a puklo v divé tísni,
jak tato struna pod mé lásky písní.
Ó musila to býti píseň divá,
že zachvělo se v bouřném jejím víru
tvé útlé srdce, holubičko snivá,
a puklo jak ta struna na klavíru!
Ó musila to býti píseň děsná,
že letla za mnou k idealů výším,
že mladosti mé zbudila mne ze sna,
že v pustých nocích svých ji posud slyším!
Ó musila to býti píseň hrozná,
že po letech mi slzy v oko nutí,
že po letech v ní s hrůzou srdce pozná,
že klam jest vše a trud a zahynutí!
47
Ó nyní chápu rozkoš Don Juana,
ký ples ta srdce v objetí své lákat,
a když jsou v prachu drze pošlapána,
jich stopy líbat, hořce pro ně plakat;
Óó nyní chápu, lože Marketčino
když Faust uviděl, proč se zachvěl bázní,
proč věčně kypí v duších lásky víno,
proč pod šedinou ještě srdce blázní! –
Nad vášně potupoupotupou, vy holubice,
hasnoucí hvězdy pošinuté z dráhy,
ó srdce žen, vy citů popelnice,
vy zřídla plná útěchy a vláhy;
Vyvy smírčí oltářové našich hříchů,
vy prasklé struny na klavíru boha,
svět hodí vám jen halíř svého smíchu,
za vaši lásku pošlape vás noha.
A vy jen jste ta oběť neustálá,
jež v celém světě ku Pánu se vznáší,
z vás také lásky žhoucí plamen sálá,
že neví bůh, jak zplatit lásku vaši!
– – – – – – – –
Tak snil můj duch a prasklé struny chvění
v něm stále znělo trpkou beznadějí. –
A ona? – hlavu na mne kladla v snění
a hořké slzy tekly přes tvář její...
V Maraně, v září 1875.
48