SOUD
[49]
To bylo v Apeninách; skalné srázy
nad námi rostly v strmé, kolmé stěny,
pod námi padal přes kamení ručej,
jilm obrovský, jenž v přirozený oblouk
se skláněl nad ním, zdrtil ve svém běhu,
a stupně, které pracně ruka lidská
v skal vydlabala vzdorující žebra,
smyl k nepoznání hlodající vlnou.
Kol pusto vše, jen časem kusy štěrku,
jež cestou noha pošinula v propast,
v skal ňadra bily stále slabším zvukem.
Kol pusto vše, jen v milionech růží,
jež přírodě ze skrání šedých skalin
se růžovými rozlévaly proudy,
jak z hlavy starce – básníka sny lásky,
se na mne smálo mladosti mé kouzlo.
Žár slunce rostl; od rána jsme jeli
ve mrtvém parnu němí jak ty skály,
a nikdo neptal se, kde ku noclehu
nám rozprostře noc plachty svojich stínů.
Krok mezků slábnul, bílá pěna tekla
po uzdách jejich – stanem krátkou chvíli
a dále zase jednotvárným krokem.
[51]
Za skály rohem vyhouplo se pero,
za perem klobouk, a juž dlouhý průvod
nám spěje naproti. Na mezcích sedí
ve zdobných sedlech snědé, krásné ženy,
za uzdu mezky zvolna vedou muži;
vše ozbrojeno, z daleka se svítí
jich dlouhé pušky, vykládané nože.
Jak v pouště snu vše kolem nás jde mihem,
jen pero ještě za skalinou kývá
a zmizí též – to sporé byly zbytky
cigánů španělských; snad vracejí se,
kde mezi lvy spí Alhambra sen věčný
v svých bájích zakleta, jež v květné moře
se nad ní slily, nad Arkonou jihu.
Dál sami zas – příkrejší stále stezkou.
Hle, v srázné výši pod skal oblouk smělý
kdos přibil na kmen uschlé akacie
obrázek Panny. Jistě jakýs lupič
před výpravou ten zbožný skutek spáchal,
neb sotva kdo by odvážil se vzhůru.
U cesty leží starý piferaro,
nic nedbá, slunce ve tvář že mu praží
a vetchý klobouk se širokou střechou
že svalil se mu dávno s čela v rokli;
spí tiše, byť i našich mezků kroky
jej postrčily dále na kraj skály.
A zas jde smutně dále cesta naše,
jen skály kol, jen strmé stezky po nich,
jen modré nebe s hárajícím sluncem.
52
V hor úvale s vyhlídkou na pohoří,
jež stupňovitě sklánělo se níže,
o skálu opřen starý chrám nám kynul,
v tak divném slohu, jak by národové,
jež v dějin proudu tímto spěli krajem,
ve stavbě jeho nechali své stopy.
Ten oken oblouk, onen portál sklenul
a jiný věž teď polo rozbořenou.
Jak smutný byl ten chrám v hor pusté tiši,
na černé skále vydán žárům slunce!
Kol nízké hradby stálo nízké křoví,
z kterého sem tam křivý strom se zvedal.
V stín keřů těch jsme zabočili s mezky.
Já rozhlednul se krajinou a nebem,
a smutné skály jen a modrý blankyt,
tak temně hluboký a nekonečný,
v cit teskné bázně vnořily mou duši.
Mne smutně dojme vždy chrám opuštěný
v hor úbočí neb lesa tklivé šeři.
Ta příroda, která jej obklopuje,
svou věčnou krásou více k duši mluví
než chudý kostel – stopa lidské ruky.
Ty valné skály v nahé velebnosti
chrám zastíní; kdo na nich rozpjal křídla
své duše v let, v chrám umdlený se vrátí,
a v šedých zděch, na rozpukaném prahu
si k němu sedne jenom žal a nuda,
cit zklamání, že příroda tak velká
v svých zázracích a člověk že tak malý.
Chrám takový v skal rozervaných směsi,
kde živlů boj kdys v plné síle zuřil,
53
jest pouze svědkem lidské marnivosti,
jež touží všady vrýti svoji stopu.
Ba, jeho osud mnohem smutnější jest
než stromu, který v dlouhé stepi stojí;
sem ptáci sletnou s písní švítořivou,
zde v západ slunce bludný poutník stane,
a rozhledna se po krajině kolem
v krov jeho větví jako ve klín matky
se uloží a sladkým zdřímne spánkem.
Tak dumal jsem, co moji průvodcové
na sedlech mezků unaveni spali
ve stínu chrámu. – Já jsem vešel do vnitř.
Chlad ovanul mne. Jak hrobová plíseň
to dýchalo z těch zvětralých zdí šedých.
Vše chudé bylo, všecko v rozvalinách.
Bez svící oltář, bez obrazů stěny,
však zdálo se mi pod tou práznou klenbou,
jež bez sloupů se vypínala vzhůru,
že cosi velkého a neznámého
jak boha dech se vznáší v pološeru.
Sed’ k oltáři jsem na zbortěné stupně
a hlavu opřev o andělů křídla,
jež v němém hoři nad oltářem zpustlým
se vznášeli, jsem zadíval se k stropu.
Soud poslední byl vymalován na něm
bez umění, však onu hrubou ruku
ved’ genius, v těch gigantických tvarech
těl demonů i ve andělských tlupách,
jež bojovaly s nimi, ve hře světla,
jež pronikalo chaosu tmy mračné,
54
ve sporu živlů, v zápasení tvorů
duch mluvil k tobě, byť i řečí drsnou,
jak mluví stavby kyklopské, jak mluví
hrom v propastech a v hlubinách svých moře.
A dlouho jsem se díval na ty fresky,
jež ovanul čas mrazem dechu svého,
a v divné snění myšlenky mé tály.
Moc víry zas mne ovanula divem,
a s hrůzou všecky procítil jsem muky,
v nichž u Bethlemu ve své skalné sluji
se druhdy zachvěl Jeroným, lev pouště,
jenž z pravěku dob zbloudil do křesťanství.
Mne ovanuly hrůzy oné chvíle,
kdy lidstvo věřilo, říš tisícletá
že v sklonu juž a poslední soud blízký.
Já viděl okem Jana, avšak duchem
jsem cítil smrtelným. Vše hvězdy zhasly,
zem chvílemi se otřásala v hloubi,
hor obrové se trůnů věčných ledů
se skláněly, a propasti a rokle
je pohřbily v svém zívajícím jícnu.
Po městech, vsích jen děs a hrůza vládla,
vše tlačilo se v chrámy opuštěné,
vlas rvaly ženy s hlavy, muži pěstí
své skráně bili polibkům jen zvyklé;
však darmo lkali – chrámy padly na ně.
Svou kořist hroznou vychrlily hroby
a v jednom víru točily se kolem
tu nahé kostry a tam nahá těla.
Zem otevřela pokladů svých skrýše:
co zasypáno věčným pískem pustin,
55
zas oživlo a tlačilo se ke dni;
tu objímaly vzdálené se věky,
chrám gothický kles’ v rumy kolossea
a v podzemní sluj na druidský oltář
se pošinula Indů šklebná modla.
Vše v zmatku jednom, v trosky opuštěné,
kde v morném vzduchu člověk mřel i zvíře,
teď rozlilo se s hrozným jekem moře,
a jeho pláč, ó běda! přehlušily
svým břeskným tonem trouby archandělů.
Proud mého snění ustál. V mojí duši
zas starý demon trapných pochybností
svou hady ověnčenou hlavu vztýčil
a zasyčel: „Zas v starých bájí sítě
se zaplítáš, o třtino hnaná větrem?
Kus oprýskané malby na zdi chrámu
tě přesvědčí, pár veršů staré bible,
kde v dobách dětství čítals s duší zbožnou,
tvůj změní soud, jejž v nocích dlouhým bděním
jsi vystavěl a s jehož strmé výše
jsi rozhlížel se hrdě všehomírem?
Ó jak jsi bídný, kterak zhrdám tebou!“
Tak promluvil a zase v hluchý spánek
se uložil za polštář vzav mé srdce;
já opět sám tu v pustém chrámu seděl,
zas myšlénky mé letly výše k stropu
a snění mému rostla dračí křídla
a pomalu se kladla na mou duši.
56
I volal jsem: „Jen jiskru světla, Pane,
jen pravdy krůpěj v této valné poušti,
jíž písek roste v sloupy nad mou hlavou
a ňadra moje pálí jako Samum!
Jsou tedy lží sny prorokův a věštců?
v lži celé věky brodily se v nářku?
v lži lidský duch se potácel a svíjel,
a v záchvěvech co muky svoji tvořil,
jest novou lží, an ze lži vzalo původ?
Jest báseň Danteho jen pouze básní?
Či ona pravda, které obětujem
svůj celý život, sama lží jest rovněž?
Snad jiný věk, co my jsme vybádali,
svou chloubou zvali a svým vykoupením,
jen smíchem zplatí, pokrčením ramen?
Zda nových stezk v tom hledat bude moří?
Či vztýčí staré chrámy, snahy naše
a zápasy a tuchy nazve bludem?
A velkolepá ta myšlénka soudu,
jež v srdce moje černé stíny metá
i nyní, kdy jest vybledlým juž květem,
jak plála, když v opojný její kalich
duch Jeronýma vnořil chmurné křídlo?
Ó nikoli! ta nemůže být bludem,
jest příliš velkou, než by mohla klamat;
snad symbolem jest, záhadnou snad runou,
již na hrob svého ráje člověk vyryl –
v ten blahý čas, kdy vše mu bylo básní?“...
Tak ptal jsem se. – Tu náhle zdálo se mi,
že anděl, k jehož usedl jsem nohoum,
na čelo moje sklonil zlatou peruť,
57
a cítil jsem, jak zvolna nové snění
se rozlilo zas proudem přes mou duši.
Kraj uviděl jsem na pobřeží moře
pln bujné zeleně a srázných strží,
z jichž slují čněly věkovité cedry,
kol ovinuté révy svěžím listím,
a svlačců řetězy, jež v hloubku spěly
jak vodopády zelené. Směs divá
tu rostla květů barev čaruplných,
v skal rozvaly svůj příboj hnalo moře
a deštěm lastur polévalo břehy.
V té chvíli bylo všecko jako v spánku,
bez života. Klid tajemný a hrozný
se díval z těchto zelenavých strání,
z těch němých cedrů i jich vlhkých stínů.
Dech pantheismu zdál se chvěti kolem
těch ohromných a rozházených skalin,
nad valným mořem táhnul v zlaté páře
a v srdce lidské stoupal němou hrůzou.
Kde skaliny se obracely k moři,
jsem vystupovat viděl divný průvod:
Jak celý národ opouštěl by domov;
směs podivná! Na bedrách nesli muži
v hlíněných vázách tichý popel otců
a matky v plenkách stenající děti.
Též starce viděl jsem; šli tiše, smutně
jak na popravu se skloněnou hlavou;
ti nesli modly ze dřeva a z bronzu –
snad kněži byli to; ti dlouhé nože
a pádné mlaty z basaltových skalin –
58
snad bojovníci byli. Krásných dívek
též řada šla, na hlavách měly věnce,
však ztrhaný zrak buď se tajil v důlkáchdůlkách,
buď zimničně plál ohněm chlípné vášně.
Šli pomalu. Juž dostoupili skály,
kol na moře a zem se rozhlíželi,
však s okem suchým, s netečností v tváři.
Kmet vyšel z davu ztepilého vzrůstu,
vlas šedý větrem hrál i dlouhá brada
se čeřila mu ve stříbrných vlnách;
šat brokatový halil jeho údy,
pln divných cetek, šnur a talismanů,
nůž posázený drahokamů třpytem
se houpal jemu na zlaceném pasu,
roh obětní se tajil v řasách řízy.
To velekněz a první vůdce kmenu.
Stál mezi nimi – slyšel jsemjsem, co mluvil:
„Před tváří země, oblohy a moře
k vám naposledy pravím: Není bohů!
Vše blud a šalba, kterou stkal si člověk,
by sebe těšil jak nemocný stařec,
by sebe děsil jako slabé děcko.
Jen příroda jest veliká a hrozná,
k nám lhostejná; zde vizte její poklid,
jak směje se to moře, zem i nebe
ve muky vaše! Nevím, k čemu člověk
má žitím hnát se jak zvěř vyplašená.
Vše dojde k cíli, kondor ve svém letu,
blesk v pádu svém a v proudění svém vlna,
59
jen člověk bloudí. Nedozvíš se k čemu.
Jsme hříčkou cizích mocí, či svou vinou
ta pouta vlečem? Pouze smrt je pravdou.
Co život dal vám? Boj a přesycení!
Hněv přírody jest dán vám do kolébky,
vše zhnusí se vám, píti z lebky vrahů,
zvěř honit v lesích, honěn nepřítelem
na tělech mrtvých tančit v pustém reji,
a obětovat bohům, kterých není,
noc za nocí spát v rákosové chatě
a z dlouhé chvíle býti otcem nových
a stejně bídných tvorů. Jaká bída!
Tak život váš jde k stáří nudným krokem,
a nyní teprv nová začne trýzeň:
žen kypré prsy budí závist ve vás,
a páže mužů smějí se, jak v mdlobě
své rozpínáte ruce ku modlitbám.
Jen zhynutí, jen záhuba jest pravdou!
A mám-li zhynout, k čemu očekávat
své vykoupení, když je mám v své dlani?
Nač otálíte? bojíte se bohů?
Zde vyzývám je, jsou-li mezi námi,
ať v moři, zemi, vzduchu, srdcích našich,
ať větry ozvou se, ať blýskavicí!
ať zničí mne! Já směju se jich moci!
Já čekám – ticho – – Jste juž přesvědčeni?
Kdo odpověděl? – Kol jen hluché skály
a tiché moře, blankyt nekonečný
o zničení svém přemýšlejí v smutku.
Teď bohem vaším jest jen přesycení,
a tomu třeba vzdorovati – smrtí!
60
Jsme její děti. Nuže tedy k matce,
jen smrt jest život, smrt jest vykoupení!“
Jak domluvil, nůž z pasu svého vytrh’
a nad hlubinou nakloniv se rázem
jej v ňadra vrazil – ticho – vlna krve
vous stříbrolesklý zbarvila mu nachem
a mrtvé tělo skácelo se v propast;
a za ním, běda! muži, starci, ženy,
vše v jedné směsi vzájemně se vraždí,
o stěny skal tam drtí matky děti,
muž vráží ženě lesklý ocel v ňadra,
zkad jeho dětem tekla žití vlna,
kmet buší modlou v svraštělé své spánky,
ten popelnici k srdci tiskne v pláči
a s ní se v propast vrhá jedním skokem.
Juž k vraždění jim nepostačí meče,
krev teče po skalách a mrtvol stohy
se bělí na pokraji černých tesů
i černé moře zbarveno juž krví.
Vše vraždí se. Jen jeden stojí stranou
a v oku slzu a myšlénky v duši
se dívá, kterak řádí chlípnost smrti
a přesycení mezi jeho bratry.
On mladý byl, on věřil ještě v lásku,
on čekal od ní víc než závrať smyslů,
on u té sfingy, kterou zveme život,
jen viděl ňader svůdnou, hebkou vlnu,
lví spáry posud ušly jeho zraku.
61
A hůře ještě, v jeho duši padla,
ó poesie! krůpěj tvého jedu,
v žen kráse viděl více nežli tělo
a v přírodě víc než jen luh a moře.
On sám tu zbyl, zde, pustém na pobřeží,
kde mroucích ston jen rušil děsné ticho.
Sed’ na kámen a zadíval se v dálku
a čekal na noc – nevímnevím, co chtěl od ní.
A ona přišla, posupná a chmurná.
Hvězd záři skryla strhanými mračny,
a jestli nahoře se kmitla hvězda,
tož leskla se tak zoufale a kalně
jak strhaný zrak, který hasnul dole
ve tváři mroucích plné tmavých stínů.
Zde seděl on v myšlénkách sklopiv hlavu,
zde v středu mrtvých soudruhů a bratří.
On nevěděl, že nočním, teplým vzduchem
nad ním se točí krkavci a káně;
on nevěděl, že tichým krokem plíží
se ku mrtvolám stádo lačných vlků;
on nevěděl, že nad ním zvedá měsíc
svou bledou tvářtvář, jak sesinal by žalem,
že v lidské krvi dnes se musí zhlížet.
On nevěděl, že tma povstala z roklí,
na černou skálu sedla proti němu
a přísné oko hluboké a snivé
že upřela naň, položivši tiše
prst stínů na svá mlčenlivá ústa.
On nevěděl, že zvěř se osmělila,
on neslyšelneslyšel, jak supi křídly bijí,
62
jak hnědý šakal s hyénou se sváří
a pláče jako zabloudilé dítě.
On neviděl, že vlci k jeho nohoum
se plížili, krev černou lízajíce,
jež zbarvila mech, pokropila trávu.
Jej nevšímli si, myslili snad v bázni,
že anděl smrti mdlý po také práci
to usedl si mezi žeň svou hojnou
v plášť zahalený mlčení a noci.
Tak seděl dlouho; aj, tu meteorem,
jenž tryskne tmou ve snopech bleskných jisker,
myšlénka létla snivou jeho duší,
na skráň mu sedla, v mozek jeho vťala
své ostré spáry. – Děsná, velká chvíle!
Myšlénka soudu vznikla v jeho duši.
I zajásal tu ku mračnému nebi
zrak v slzách zvedaje:
„Ó díky, díky!
Soud jediný jest věčným bohem světa.
,Ty budeš souzen!‘ jediný jest zákon,
hráz jediná, jíž nedotknou se časy.
A kdo tvým soudcem? Vlastní srdce tvoje!
Ti bídní přede mnou zde v krvi vlastní
se odsoudili sami; ona chvíle,
kdy vraždili se – byla chvíle soudu.
A kdo tvým soudcem? Vlastní žití tvoje!
Ó myšlénko! zda tolik trudů třeba,
bys v srdce lidské sklenula si mosty?
Však žiješ, žiješ, z této lebky mojí
jsi z varu lávy vzletla! Žiješ! žiješ!
63
Mnou lidstvu dána na trůn jeho bohů,
ba, co víc platí, na trůn jeho srdce.
Zřím v budoucnost. Věk mnohý přijde temný,
kdy edenská tvá pronikavá záře
se ztají v symbol mnohé tklivé báje;
zřím v budoucnost, kdy na tvém zlatém ohni
se budou zhřívat velduchové lidstva,
jenž tušit budou veliký tvůj význam,
jenž zahalí tě v háv své fantasie,
bys bouří věků přešla snadněj k vnukům.
Zřím v budoucnost, kdy jediná ty velká
šťastného lidstva budeš náboženstvím!
Ó jak jsem šťastným, že tě mohu myslit
a poznat, chápat ve původní kráse!
Chci světem jít, chci hlásat pravdu tvoji
a v žití sklon se nechat soudit tebou!
Ó blažený věk, bez šperku a zdoby
kdy vzejdeš lidstvulidstvu, jako mně jsi vzešla!“
A zmizel v skalách. Myšlénka však jeho
ta létla věky....věky...
Procitnuv jsem viděl
na stropě chrámu chmurný symbol její
a v hrudi svojí jasnou její pravdu.
V Maraně, v květnu 1876.
64