DUCH SAMOTY
[65]
V hor úkrytu a v borů tišině,
kam sotva táhlý, drsný orla skřek
s oblačných výšin k uchu zalétá,
o sdrcený kmen jedle ztepilé
tam opřen stojí v tichém zadumání...
Když v poledním les dříme úpalu,
tu na květnatý mechu koberec
rád pohrouží zrak bystře těkavý,
a v lístkách mechu, sporé travině,
ty věkostálé stihá zákony,
jimž příroda své bytí děkuje.
Tu lesní květy smáčí perlami,
tu na motýla, který raněný
zlatého slunce šípem poledním
ve kapradině usnul rozkvětlé,
umrlčí lebky kreslí podobu.
Tu zlatou mušku z tenat vyprostí,
tu modrý zvonek v mechu narovná,
jejž čilé srnky noha těkavá
v pospěchu ryčném k zemi sklonila,
tu pavučiny nitky stříbrné
[67]
od větve k větvi rukou obratnou
v síť pravidelnou lehce zaplétá.
Však náhle, když mu večer mlhavý
se skrání srazí slunce, korunu:
tu práce jemu teprv nastává.
Buď na blankytu temně zardělém
zažíhá hvězdic věčné pochodně,
buď v květný kalich ambru zamyká,
by z jitra květy vonným výdechem
vzduch osvěžený milo sladily.
Též často v šedé mlhy závoji
nad skálu skloněn po ní rozvádí
břečtanů svěžích tmavé lupení,
neb sází v holá čela balvanů
netřesku růže věčně zelené.
A když se noci hvězdovatý plášť
na bedra jeho skloní úslužně,
když noční stíny jemu na čele
měnivé luny spojí zápona,
říš všehomíru nyní prolétá
a trne příroda, když dotkne se
úvalů spících roucha jeho lem.
Co jemu člověk, země veškerá?
co bolů našich stesky malicherné?
co hvězdná říš, co moří hlubiny?
co myšlenky, v jichž víru závratném
se rozum chvěje jiskrou v popeli?
To vše on jasným okem prohlédá,
vše záhady a všecka tajemství
tu před ním leží – otevřená kniha!
A její listy když on obrací,
68
to po nebi se valí hromů hlas,
a když blesk tříští stromů vrcholy,
on v knihy této desky skalnaté
své runy vrývá, písmo věčnosti!
Ruch světa lačný jest mu otravou,
a tak jen zřídka rád se přidruží
ku smrtelníku; ba již vyplašen
jsa krokem jeho z tiché zádumy
motýlem prchá v říši oblačnou.
Jen někdy snění věštce, básníka,
rozvlní hrotem krásy duhovým,
a jiskru věčnou z oka božího,
jež v mladých ňadrech tiše dřímala,
rozžehne v plápol mocně velebný.
Ó blahý ten, kdo jeho vedení
své fantasie orlí svěřil let!
On k výšinám ji stále obrací
a zlatým klíčem citů pravdivých
odmyká říši věčných idealů.
Zas jindy vstoupá v srdcí hlubiny
až tam, kde svěží pramen člověctví
své vlny roní v běhu krystalném;
tu v zapomnění tichém usedá
a věčné pravdy jasnou pochodní
hned osvětluje účel člověka,
hned stezky hledá k jeho splnění.
A hořký kalich trpkých zneuznání,
jejž často básník na dno vyprázdní,
on nevadlými věnčí růžemi
a věčné slávy sladí nektarem.
69
Tak mně se zjevil v borů zátiší
a v blescích nade šumnou bystřicí
mně ukázal svou převelebnou tvář.
Ó praduchu, jenž větrů rozmachem
i vůní květů mluvíš k duši mé,
tys pozvednul mne z prachu všednosti
a vytknuls cíl mi skoro nedostižný,
před nímž se chvěji pouhou myšlenkou!
Tys oživil mou vůli schvácenou,
a struny srdce dávno zalehlé
jsi znova projel mocným akkordem,
a posud často v divém nadšení
když v slzách tichnu, sám ty místo mne
perutí do nich bušíš hvězdnatou!
Tys naučil mne znáti cesty cíl,
tys zatřás’ mnou, když v plané nečinnosti
jsem v bolu marném dny své ubijel!
Tys ukázal mi, píseň lahodná,
kterou se chvěje hrdlo slavičí,
že sestra jest mých zpěvů blouznivých,
a že můj duch, ta jiskra zářivá,
jest částí celé, velké přírody,
jež ve přerodu stále měnivém
jest odleskem jen věčné boží tváře!
Tys učil mne, že vody, pralesy
i stráně v šperku pestré jeseně,
i nebes štít planoucí hvězdami,
ať jasný již, neb v bouře rozruchu,
jsou duše mojí skvoucím údělem,
v jichž symfonie hrůzovelebné
70
smím mísiti svých zpěvů žal i ples!
Tys prodchnul bytost mou, ať radost již
života mého trní proplétá
břečtanem touhy, lásky růžemi,
aneb ať smutek v náruč rozpjatou
mne obejímá věncem pelyňku
a v rány srdce kape zeměžluč.
Můj zpěv se stále k tobě obrací;
ty při mně stůj v života neshodách,
ty v smrti zatlač oko hasnoucí,
a nad hrobem kdys – až již v rozvalu
stát bude kámen mojí památky
a nápis zmizí ruky přátelské –
ty nasyp růží v stíny rozvalin,
a chudý kámen oviň břečtanem
a v tichém šeru zídky hřbitovní
slavíka usaď s celou rodinou,
by aspoň ten svým sladkým prozpěvem
k mé duši mluvil v tichém roztoužení!
V Šumavě, v srpnu 1874.
71