NAD PROUDEM PANARU
[73]
Jak často, řeko divá,
u tvojích balvanů a temných slují,
kde ozvěna se skrývá,
nad nimiž v mraku orli poletují,
jsem v zamyšlení stával
a k horám díval se, zkad z věčných sněhů,
své kolébky, se proud tvůj dolů řítí,
jak v divém běhu vod zpěněných nával
do skalných pere břehů,
jak zkonejšen v důl – věrný obraz žití –
se béře rovinou; a v požehnaném běhu
tu lučin smáčí zeleň plnokvětou,
kde ode stromu k stromu
rév dlouhé řetězy své živé věnce pletou,
tu běží kamením a tu se plíží v písku,
tu v močálech se skrývá,
v hře jeho vln se ptáče na křovísku,
hrot štíhlé věže, štíty starých domů
i smutná cypřiš zhlíží;
i pestrá ještěrka, jež na slunci se zhřívá
a štěrkem blýskne svými šupinami,
tu bázlivě se blíží,
tu zastaví se, tu se míhne v křoví
jak prsten smaragdový
[75]
a chytrým okem svým zdí starých skulinami
se divá dolů ke mně,
až zmizí, jak by zhltila ji země;
vše, celý kraj, vzduch svěží, vonný, světlý,
i nebes azur, nad horami páry,
kam za orlem myšlénky moje letly,
bol cypřišů i révy husté loubí,
a v rozvalinách mnohý klášter starý,
kde mysl má se s minulostí snoubí,
běh lidských dějů, duchů sny a boje
i život všehomíra,
v němž jako krůpěj vlastní duše moje
se vznáší, žije, zmírá:
vše, během času co v můj zpěv se slilo,
jak často, řeko šírá,
ve proudu tvém se věrně zrcadlilo!
Jak často jsem se tázal v zamyšlení,
co vedlo mne k tvým břehům čarokrásným,
proč v kraji tom, jenž ráje odlesk pravý
se usmívá svým nebem věčně jasným,
můj duch ve starém snění
se starým bolem upomínek baví?
Proč kalím vzdechy svými
ten vonný vzduch, proč toužím svými zpěvy
zas dále, dále v neznámý kraj jiný;
dřív Alpy chtěl jsem, teď zas Apeniny!
Ó kdož mi jednou zjeví,
kdy perutěmi mdlými
má divá touha zastaví se v běhu
a haluz květoucí si najde ku noclehu?!
76
Proč rovněž zde, kde staré slávy rumy
se přísně mračí mezi bujným býlím,
proč v stínu olivy jak v stínu sosny
v dlaň těžkou hlavu chýlím
a s duší svou se hádám vlastní o sny,
můj starý vzdech, jenž ňadra darmo tlumí,
ve starých chrámů pusté bije stěny,
by jako doma zhynul bez ozvěny?
Ó dobře vím, kdo svatých zpěvů zřídlo
v své vlastní duši nemá,
ten darmo závidí mohutné orlu křídlo,
pro toho step jest němá,
a tomu ocean své neodkryje taje,
ni kvetoucí jich ráje!
a darmo prales věncem vonné chvoje
jej bude obejímat,
a vodopád své zápasy a boje
v sluch polekaný hřímat!
Ó dobře vím, že nadšení žár v hrudi
se blesky ducha jen a vlastní silou vzbudí!
A přece touha divná, tajuplná
mne hnala od severu;
tak hvězdy nutí to, by zaplanuly v šeru,
tak spěchá k moři vlna.
A darmo ptám se nyní,
když laur mé čelo stíní,
zda k jihu spěl jsem jako laštovice,
když přiblíží se zima?
Či kraj ten kouzelný, pln lesku, vůně, zpěvů
tak hluboce mou rmutnou mysl jímá,
77
že luzné sny v mou duši čarujíce
ráj plných vábných zjevů
mne chtějí přemluvit, bych bol svůj zapomenul,
bych s okem veselým a s vyjasněným čelem
chrám nových nadějí a nové lásky sklenul
v svém srdci osiřelém?
Či ony otázky, pod jejichž těžkou vahou
duch zachvívá se jako vichrem třtina,
zde pozbývají síly?
Či pochybností žár zde uhasíná?
Chtít vidět pravdu nahou,
a v nocích bezesných po všehomíra cíli
se ptáti hvězd a stínů,
noc v mukách strávit a den v palném snění,
mřít na rozcestí a přec toužit k činu,
číš urvat retům, když se nejvíc pění:
to vše, čím záhy na severu stárnem,
zde nočním přeludem jest, sněním blázna,
jenž v namahání marném
chce vzletnout k nebesům nad Alp skaliska srázná?
A přece v tobě, země čarokrásná,
na výsluní tvém Dante rozprostíral
svá křídla tmavořasná,
a všecken bol, jenž srdce jeho svíral,
i bídu lidstva, jež ho nejvíc hnětla,
i lásku k vlasti, která v jeho hrudi
jak bouřná řeka vroucí lávy tekla,
i svatý hněv, jejž nevděk lidský vzbudí,
i plamen nadšení, s nímž v žár věčného světla
spěl jako prorok na ohnivém voze,
78
nes v chmurné kruhy pekla!
Tvým jesti také synem
Michel-Angelo, mezi duchy titan,
jenž velikosti své obrovským stínem
zastíní všecky hory, jež ční ku obloze
z tvých, Italie, požehnaných vlastí,
a nikdo jako on tak přísným okem,
jsa pochybnostmi, utrpením zmítán,
se nezadíval děsných do propastí,
nad nimiž věčnost majestatným tokem
své tiché vody valí.
On žitím nesmrtelným, silou, ohněm lásky
i hluché prodchnul skály,
však tak se zadíval v noc všeho žití,
že nikdy neroztály
ve sladký úsměv tahů jeho vrásky!
A dávno tomu není,
co zrak sklopený k zemi
tvých sosen cypřiší a oliv alejemi
ve tichém zamyšlení
tvůj Leopardi spěl, on, jemuž písně řítí
se z bolné hrudi ručej bouří štvaný
přes stromy zkácené a přes balvany,
nad kterým krouží v nedohledé výši
sup – zoufalství, jenž letí v mraku nudy!
A pod tím nebem, jež se smutku rouhá,
přec svírala jej palná, divá touha,
již sotva smrt utišíutiší,
hlod nejistoty, život jednotvárný,
i klamající, třpytná hvězda slávy,
a všecky ony bludy,
79
o pravdu zápas marný,
i láska nešťastná, jež muky v duši hází,
že hned nám spánky vrou plamenem lávy
a hned nás srdce ledem pólu mrazí.
Hle, tak i vzduch tvůj vonný,
pln zpěvů veselých a pln luzného třpytu,
ve srdci žalu neutiší stony
a nestaví proud rozbouřených citů,
ba mezi tvojí krásou
v tvých ruinách, kde minulosti dechem
jsou dotýkány skráně poutníkovy,
kde ověnčeny býlí bujnou řasou
spí staré sochy báječného světa,
nad květoucími rovy
víc immortel se v růží věnce vplétá,
a smutná cypřiš hlubším stená vzdechem.
Tak rovněž v duši mojí
se ona stará bolest neukojí,
ni moře rozbouřené,
ni tichá step, ni hory osněžené
mé srdce nevyléčí!
Proud bolesti mé stále věčí, věčí
se přes mou hlavu žene
a s lidstva bídou roste jako v jaře,
když brodem servaným se řeka valí,
jak Alpské stráně moře mlhy halí –
však nad nimi pol spočívajíc v páře
se vznáší slunce!
Tak z mlhy těžkých bolů
mně píseň nad čelem stká božství aureolu!
V Maraně, v květnu 1875.
80