HELENA
[81]
I.
I.
Když druidský kněz ve svatý háj vstoupil,
na omšený dub zavěsil svou harfu,
kles’ na kolena před božstvím a v prachu
svou zakryl tvář a ve hlubokém tichu
jen mlčením ve svaté bázni slavil,
co nelze pojmout smrtelníků slovem.
A jestli v dumné pralesů těch šero
sjel větrů dech, on cítil příchod boha,
však mlčel stále; – v moře rozbouřené
své modlitby, svých plesů, svojí úcty
svou duši vrh’ jak plavec kotvu ke dnu.
Tak, Heleno, když poprv jsem tě spatřil,
má píseň, motýl věčně těkající
kol květů krásy, prchla vyplašena;
já mlčky jen se díval na tvé čelo
a v tvoje oči, a když úsměv snivý
mi zvěstoval, že andělská tvá duše
na tvoje rety vstříc jde srdci mému,
já mlčel zase...
Nebo, rci, kdo může
svou duší pojmout nekonečnost? Písní
[83]
kdo může urvat svatý oheň krásy?
Kdo nádheru hor ověnčených sněhy
a pouští valný, neobsáhlý prostor
a dráhy hvězd a dálku oceanu
můž’ vylíčiti zpěvem? Srdce ženy,
jež nad moře, nad oblohu a světy
jest hlubší, větší, plné hvězdných stínů,
kdo ocení? Já v němém pokoření
jsem sledoval, co nelze říci slovem,
tvou postavu, tvé úbělové čelo,
tvé oči, z nichž se tvoje duše dívá,
kýms modrým snem, tvé dlouhé, tmavé vlasy
i smutný tvůj a mlčelivý úsměv.
Leč doma často v bezesných svých nocích,
když temná nebesa mé duše stíny
hvězd protkávala mihotavým stříbrem,
tu často v ucho věrné družky svojí,
tu samotě jsem žaloval své dumy
a ptával jsem se neslyšený tebou:
„V můj osamělý život čím tys, ženo?
Kdo hodil tebe v cestu mého žití
jak skvostný květ? Zda andělům snad z rukou
tvá duše padla, bílá kamelie?
Mám zvednout ji a ozdobit jí skráně
své poesie? Či jen pouze vůní
mám oblažit svou unavenou duši
a nedotknutou v bezúhonné kráse
ji nechat těm, jichž spanilou je sestrou?“
Ó Heleno! ta snivá, jemná vůně,
84
jež z prvních fijalek se řine tiše,
mne nejala jak vůně tvojí duše,
sen panenství, jímž kmitá úsměv lásky.
Já nikdy tvoje nepolibil čelo,
ni ruku netisk’ tobě, jen v tvém oku
jsem hledal dlouho zašlou svoji mladost;
a vše když spalo, tu má poesie,
jak víla hor, když měsíc do skal svítí,
svůj svrhla šat a v tůň mořského oka,
v tvou étherickou vnořila se duši.
Ó jaké divy, jaké skvostné perly
tam viděla! – však neutrhla jedné,
ve svaté bázni naklonila hlavu
jak druidský kněz v háji před svým božstvím.
Teď vzdálen tebe často na tě myslím,
a zavzdechnouti v taji jen tvé jmeno,
tu slyším sosen šum a píseň drozdů,
tu cítím vůni jalovce a chvoje,
tu zřím, jak měsíc dlouhé pruhy táhne
a jak se třpytí po mlčícím sněhu...
II.
II.
Sen nesmrtelné krásy často dotknul
se duše mojí, ať v pralesů šeru
jsem poslouchal, jak mísí v žalmy sosen
se zádumčivá píseň ptáka v keři,
85
ať na pobřeží moře s větry v závod
nad hřebeny vln divě rozpěněných
jsem vesel těkal s mořskou vlašťovicí,
ať z rumů starých, zapomněných hradů
jsem plašil stáda havranů a kání,
ať v zadumání často o půlnoci
v mé prosté jizbě narudlý svit krbu
se díval se mnou v zpěvy Ossiana:
vždy v jako lehké, průsvitavé mlze
sen krásný mih’ se před znaveným zrakem,
já chtěl jej ale celý obejmouti,
jej nesmrtelný smrtelnou svou páží,
jak, poupě nebes, by pad’ na mé srdce.
Já zbloudil za ním v prales poesie,
a léta jdou, co toužím, hledám, volám,
a náhle nyní, nevím, zda mám věřit,
má Heleno! on kyne mi z tvé tváře
jak ztracený ráj, jak vzpomínka vonná.
Když na tě zřím, jak unavený vedrem
bych usednul si v chládek pod kaskadou,
jež v milionech brillantových slzí
do mechu prší a na svěží zeleň.
Ó sne můj čaruplný! v ňader dmutí,
v tvém pohledu, v tvém úsměvu, v tvé chůzi
se lije na mne harmonie světa,
tvé každé hnutí tak mou duši jímá,
jak zřel bych růže květů sněhobílých
se v zlatém vzduchu houpat na jabloni,
jak v horách v jeky vodopádu hlasné
ze vzdálené vsi po západu slunce
zvon svatvečera spěl by k mému uchu.
86
Tvá bytost étherická, plná bájí
a luzných snů a lahody a těchy,
se zjevovala jistě Platonovi
ve průvodu myšlének jeho věčných.
Tys jako modrá květina se chvěla
nad ložem Novalise, mořem věčna
když před lety jsi letla zářnou hvězdou,
tu za oasu v této dlouhé pouti
jsi vyvolila duši Rafaela.
Ó nedivím se více, tolik něhy
že z jeho duše proudilo se valem;
neb tam jest lehko nesmrtelným býti,
kde tvoje krása rosou jest i sluncem.
Ó Heleno! jak věčné lampy světlo,
jež před oltářem zlatým svitem hoří,
proniká stěny úbělové vázy,
až v růžového nachu dlouhé proudy
se noří oltář, strop i stěny chrámu:
tak duše tvojí nesmrtelná krása
proniká útlé tvary tvého těla,
vše na tobě oblévá divným kouzlem,
tvůj úsměv krášlí, hoří ve tvém oku,
že vliv a kouzlo, blahá tucha krásy
se kolem tebe na vše strany vlní,
že každý, kdo tě spatří, okouzlený
se přizná rád, že nejhroznější trudy,
smrt nejtěžší a zapomnění věčné
by nesl rád za stisknutí tvé ruky,
jež provázel by úsměv tvojích očí.
87
Juž ustávám v svém snění. Chci jen mlčkymlčky,
jak v zvyku mámmám, tvou pozorovat krásu,
jak bezstarostně kolem nás se vznáší;
chci těšit se, že smím tě obdivovat
a tušit, v tobě moje sny a touhy,
můj celý život, moje poesie,
že spějí v domov, vracejí se k zřídlu.
Livorno, v únoru 1875.
88