Bedřichu Smetanovi

Bedřichu Smetanovi k odhalení jeho pomníku v Hořicích r.1903.
Tu velkou hádanku, jíž srdce české jest v svém plesání i hoři, v své tiché zádumě, v svém vzletu k záři hvězd, v svých sporných citů moři; Tutu velkou hádanku, již každý luští z nás, ať štětcem, dlátem, perem, v té snaze horoucí, by tryskly zář i jas z ní v světla lomu starém; Tutu velkou hádanku, z modlitby dítěte jež vášní ku vichřici se musí rozpěti, z tmy Fáta prokleté, zříc Věčna v zřítelnici; Tystys nejlíp vyslovil, ó mistře mistrů všech, Ty jediný svou hudbou Jsi křikl do světa: „Má v závod sílu Čech, zlou nepokořen sudbou!“ 55 A zdiven čarovným tvým zvukem slouchal svět. Dech krásy v dálku vanul, a její nejdražší kde zaplápolal květ, Tys na vrcholcích stanul! V tom prosy století v třesk starých okovů, kde výkřik o chleb ječí, v pláč chudé kolébky, v ssuť starých hřbitovů Tys nebeskou vpad řečí. V ten zápas o skývu Tys v sladké dlani nes hrst idealné many, vše, čím živí český luh, čím pole, zdroj i les, Tys roznes na vše strany. Tak Tebou dýchá Čech, kde stane bludný krok a moře nezastaví Tvých tonů kypících ten bouřný veletok, tu velkou píseň Slávy! Tak naši, hlubokou, tak sladce jímavou, tak českou v každé notě, s tu naší nadějí, s tou tuchou dřímavou, s tím žitím spícím v hmotě; Taktak plnou budoucna vítězných trofejí! Výš nad všednosti močál že, musím věřiti, potomci dospějí, kde, velký, Ty Jsi počal! A jak Tvé Libuše věštící fanfáry se vznesou v příští dobu, přes naše zápasy, klam, blud a nezdary, přes tříšť předčasných hrobů: 56 Tak píseň vzkříšení, již začal zpívat děd tak prostě, neuměle, jíž slavnou notu dal’s, že mohla letět v svět v své ryzí kráse celé, Sese jedno rozvlní, zrozena ze vzlyku a slz a beznaděje, v své celé plnosti u Tvého pomníku se, Mistře, rozepěje! 57