Most a píseň.

Most a píseň.
Na nábřeží jsem stál, zřel v práce shon a ruch, z vln zvolna vyrůstal oblouků mostních kruh. A kladiv třesk a spád až k sluchu mému zněl, já viděl chodců chvat a každý za svým spěl. V té vřavy shon a křeč, v ruch, jenž se v před jen hnal, jak sprostý zahaleč já sobě připadal. V tom boji o život, v těch paží zdvih a vzmach mne pálil cizí pot, do tváře hnal mi nach. 132 Ač v omluvu mi být snad mohlo, v nitru mém že probouzel se cit rhytmickým úderem; Žeže z tísně mojich dum myšlenka v zápase dávala výhost snům a vtělit chtěla se. Však sám se ptám, co jest byť píseň nejkrasší, jež třeba k výši hvězd nám ducha unáší? Čím z práce té je kvas, v to žití hossana, v němž silný, velký hlas hřmí z noci do rána? Nechť srdce žhavý vzlyk zanikne v ruchu tom jak slabý, ptačí vzlyk ve kladiv třesk a hrom: Chví žití nad strží se o svou budoucnost, zda aspoň vydrží, jak tento nový most? Ó, jenž tu kolem jdeš, zda přečteš píseň mou, i ona most je též nad mlh a hlubin tmou, 133 Popo kterém v ples i žel si chodí duše vstříc... Já, mostu stavitel, jsem nerděl se již víc... 134