Květiny z podsvětí.

Květiny z podsvětí.
Na kosmatých když prsech svého muže se probudila Persefona v Hadu, na říze svojí zřela bledé růže i vzpomínala... plnou jejich vnadu v údolí Enny tenkrát natrhala, když cizí moc ji do podsvětí srvala. Tam byly plné, rudě plápolavé, zde bledé jsou, jen oněch rudých stíny; snad vzaly barvu jim ty slzy žhavé, jež přes ně tekly, černé prohlubiny když nad ní poprv zavřely se v hřmění na březích lkání, muk a utrpení? I vzala bledé růže chvějnou dlaní, v svých ňader skrýš je pro vždy uzavřela, by v Hadu tmách, ve smutném objímání Eróta podsvětí přec kouzlo měla a upomínku země věčně svěží, na které plné slunce bohů leží... 144 Ó chvíle blaha zažitého kdysi, zda nejste jak ty růže Proserpiny? Zrak s postrachem na barvách vašich visí, jak zvolna blednou, jak je taví stíny; jste, květy Hadu, z minulosti tůní, jak divnou nazpět zdravíte mne vůní! Jak bohyně vás na svých prsou držím vy poslední, co z života mi zbylo, než ku Erebu, k zapomnění stržím proud strhne dravý, co kdys ve mně žilo. Vždy bledší jste, vždy barev tlumenějších, jak v srdce sama byste vzrostly skrejších! 145