Vítězství.

Vítězství.
Na loži středověký asketa se svíjí v pokoření, trn údy jeho nahé oplétá od noci až v svit denní, pás ostnů plný svírá zhublé boky, slz rýhami je zdraná tvář, tak tráví dlouhé, těžké svoje roky ten bědný samotář. Na kožích pardálích, kam růží sta dlaň lásky rozházela, kam rozkoš denně pohár uchystá pro plná, svěží těla, se svíjí hetera jak luna smavá, jí zuří v ňadrech divý boj, zas milence nadarmo očekává... Jen blud a nepokoj! V lenošce dědů starý učenec nad foliantem sklání ve zápasu o problém shrblou plec, skráň vráskou zrytou v dlani. Čas křídel svých šum nad hlavou mu ztlumí i smrt jde k němu po špičkách, a pravda víc se halí v závoj dumy a uniká mu v tmách. 198 Z těch tří tu každý těžkým zápasem po vítězství se spíná, ten s hmotou, láskou ta, ten s věhlasem se v boji chví jak třtina. Leč kdyby vítězství chtěl zkoumat cenu, znát opozděný, marný žal, hádanku sfingy své by neluštěnu rád provždy zanechal. Tak po zápasech krutých atleta, když věnec olivový se dotk’ mu skrání, k poctě poeta když pěl mu paian nový, byl nejšťastnější, na vrcholu slávy se octnul teprv druhý den, když v loži svém jásajícími davy byl mrtev nalezen. 199