Cestou.

Cestou.
V luzné ráje smavé Žehrazady nes’nes mne, oři obraznosti, v let! Saněmi hřmím, třpytný sníh kol všady, démanty jak svál by na hromady větru svist, až přechází mi hled. Jenom třeba přivřít oči trochu, bájné háje ty si vykouzlit z „Tisíce a jedné noci“, hochu, v rodna kraje jednotvárnou plochu které stkáti doved’ luny třpyt. Stromy křišťály jsou ověšené, tisíc bájných světel hraje v nich, chumáč perel vítr v zrak ti žene, kol to fičí, práší se a klene v oblouky duh – všecko s větrem sníh. Jakás bájná hora se tu zvedá, na vrcholu démantový hrad, světélek sto skáče – neposeda měsíc z mračen škrabošky se zvedá, v žeh by vzplál a dál se mlhou krad’. 205 Černý netvor proti mně tu funí, jistě báje příšerný to drak, chrlí plameny, zem kolem duní, k hradu, v poli opálů jenž trůní, žene se, by zhlt jej. – Ne, to vlak. Vzdušný hrad jsou hutě v noční práci, jako hora z plochých polí ční, chatrčí pár níže v sníh se ztrácí, sněhem poletují černí ptáci... projel’s – u chatky jsi poslední. S věncem chvoje v topolech se kreje, z oken drsné lání, pustý křik, ženský pláče hlas a mužský kleje... Fantastická snů mých epopeje v domek z karet zhroutila se v mžik. 20206