Jeptiška.

Jeptiška.
Vstal Kristus z mrtvých! Zbožný zvon to hlásá, mně náhle upomínkou zrak se stměl; to na vsi Vzkříšení jest jiná krása! Před baldachýnem též jsem s dětmi šel; jak vyšňořena byla veská chasa, jak slavně kotlů hlas i pozoun zněl! Jak dětský prozpěv: Vstalť jest! dojemný v ples zvonů zahlaholil tajemný! Než náves přešli jsme a k chrámu zpátky se průvod stočil, v zástupu jsem zhlíd’ jeptišku mladou, tváře výraz sladký, byl tichý úsměv, zladěn v mír a klid: kryl štíhlé tělo hábit z černé látky, zpod bílé plachetky zrak modrý kmit’, hrst zrnka růžencová propouštěla, „Vstal této chvíle!“ s ostatními pěla. Co chtěla na vsi zde, kde se tu vzala, já nevěděl a nevím posavad, vím ale, že se na mne podívala, jak okolo šla u hřbitovních vrat, jak nevýslovná něha při tom tála jí v oku snivém, že jsem zůstal stát, a neviděl, kněz dává požehnání, že upřeně jsem k ní jen zřel a na ni! 224 V mé duši, já to cítil, otevřely se velké, nové světy zrakem tím, v tom jinak děti mi i zvony pěly, vše kol jsem viděl větším, krásnějším; a co ty snivé oči na mne zřely, jak zpíjel bych se všeho tajemstvím, já cítil, jak ji zornice má zhlídla, že rostu sám a že mi rostou křídla! Let čtyřicet již prchlo od té doby, však sotva s takou silou cítil jsem; kol stezky životní jen rostou hroby, jak cestou Apijskou jdu tich a něm. Čas hlodá vše i upomínku drobí. „Vstal této chvíle,“ unaveným rtem kol chrámu jda když jsem dnes zašeptal, proč jeptišky té obraz v duši vstal? V té celé, plné, intensivní síle s detaily vesnického vzkříšení zas hleděl jsem v ty měkké tahy milé, v zrak modrý, první jiskru nadšení, jenž v duši hocha vrhnul oné chvíle, ač jistě toho neměl tušení, a jak šel obraz se mnou ulic ruchem, já tiše hovořil s ní jako s duchem: Rci, milá sestro, v jakou asi dráhu tě dále od těch časů život sved’? Tys jistě stále žila v jiných blahu a v službě té ti uvad’ mládí květ. Nad skrání chorých, mrtvých, sebevrahů se v nemocnicích třás’ tvůj bledý ret, cos nocí v cizích mukách probděla s tou tváří stárnoucího anděla! 225 Teď kdybychom stát mohli vedle sebe, jak tenkrát, sestro, u vrat hřbitovních, v tvé duši ještě zřel bych samé nebe, ty na mé hlavě pouze šedin sníh; mne mnohá lítost i stud mnohý střebe, tak žitím neprošel jsem čist a tich, tak život nedával jsem v cizí službu, ni sen, ni modlitbu, ni vzdech, ni tužbu. Kde meškáš nyní? Zdali zvonek rána tě vítá k matutině v šerý chrám? Spíš pod šeříkem kdesi zakopána a zapomněna propadla jsi tmám? Ať živa, mrtva – budiž požehnána za onen pohled vlídný na vsi tam, za dnešní chvíli též, ulicí temnou když v zpěvu: „Vstalť jest!“ kráčela jsi se mnou! 226