Na vesnickém hřbitově.

Na vesnickém hřbitově.
Hřbitov byl heřmánku plný a lobečku, máty a routy, přes hrobů zčeřené vlny kývaly vlhké mi kouty. I v největším úpalu vedra zde chládek, svěžest a vůně; zde tím je příroda štědrá, čím žití tak bolestně stůně. Já z prašné silnice zašel v ten oddech záhrobní říše a vteřinu tady jsem našel, jež smírem duchovým dýšedýše. Já těkal přes hrobů řady, já neznámých bratr se cítil, kam hnul jsem se, ze všech stran všady cíp rubáše kosmu jsem chytil. A smuten jsem pravil: „Ó hroby, jste jisté dědictví naše, proč hledí k vám člověk pln mdloby, tak nejistě, bázlivě, plaše? 232 Jak jinak na vás by hleděl, vy zrcadla věčnosti kalná, za živa kdyby zde zvěděl vše kosmu tajemství valná! Vy mlčíte, v zeleni svěží, tak plny chládku a vůně, klid má ten, ve vás kdo leží, boj věčný, kdo nad vámi stůně!“ Hřbitov byl heřmánku plný a lobečku, máty a routy, můj sen táh’ přes hrobů vlny, sen otroka, jenž třese pouty! A jedině smutnílek tmavý s okrajem křidélek bílým se v letu mojí tknul hlavy a znikl zas kdes’ mezi býlím. 233