V sklon věku.

Jaroslav Vrchlický

V sklon věku.
Vždy jednou za sto let Bůh k svému trůnu ty všecky velké moci povolává, kterými člověka a jeho žití obklíčil v dlouhou cestu v tajnou metu, již pouze on zná, nikdo smrtelníků. I dostaví se na velký hlas Jeho z všech končin světa moci ty a síly: I přijde Samum, sluncem spráhlý lupič, a přijde Zemětřas, jenž v sopkách hnízdí, a přijde Mor, ten kočovník vždy lačný, a přijde Nemoc, červ ten potutelný, a v rudém plášti přijde dravý Oheň a Povodeň a Hlad a Válka, Bída, to stádo Smrti, naposled jež kráčí a všemi vládne v zmar a zhoubu všeho. A takto stojí zas před trůnem Boha a čekají, a Bůh se vždycky zeptá: „Sto prošlo zase let, co dělá člověk? Jak čelí vám a jak pomáhá sobě? Z vás koho zkrušil, potřel za sto roků? Jdou věky tak a vás tu vidím stále, však oko mé, jež vniká hloub až ke dnu, vždy odkrývá, o poznání že malé jste slabší, bezmocnější, chatrnější, že skoro v stíny tratit se mi zdáte. 268 Ba sama vaše paní svrchovaná, Smrt, ztrácí rozmar dlouhou poutí věků. Jak stín o berlích Nemoc jen se plouží a Války feny umírají hladem. Mor skoro mythem jest, Povodni hráze se zevšad tyčí vstříc, Hlad ztratil zuby; jen ob čas v lůnu země upoutaný zabouří Zemětřas, sta proti Ohni se zvedá paží v jeden jeho jazyk a člověk vozy předhoní i Samum. Ba skoro zdá se mi, že za pár věků vždy míň vás bude kolem trůnu mého, že jednou sama Smrt snad přibelhá se a klesnouc přemožena řekne: „Pane, již na celé jest čáře vítěz člověk. Můj herold první, Nemoc, včera podleh. Vše zdolal člověk, já jsem sama v koncích.“ Když odmlčí se, tu Smrt odpovídá, za všecky mluví, jak má právo k tomu: „Jak dobře vidíš až k dnu všeho, Pane! Ba slábne sluhů Tvojich valná četa před člověkem, před silou jeho ducha. Jen kdyby lásky více bylo v světě, jak brzy byl by splněn sen tvůj velký o volném, hrdém člověku a krásném, jak snil’s jej v ráji, o člověku dobra a shovívání. Ducha má již dosti i důvtipu, žel pod vlivem jich srdce že scvrká se mu – a tu vždy jsme pány, vždy nová síla vjíždí v naše svaly již chábnoucí, já bičem šlehám znova svých sluhů údy otrlé zas k práci. Být lásky víc, jak byl by snadno vítěz ten prachu syn a hlíny! Často mdloba 269 mne chvátí již dalekou touto cestou, že sama prosila bych, Bože, tebe, dej lásku člověku, ať mne též zmůže, dej k mozkům srdce víc!“...víc!...“ Bůh zamyslí se a neodpoví – velkým kynem ruky vše moci zmaru propustí a zhouby, by dál šly za svým dílem. Dole člověk se dále rve a pomoc má tak blízko! 270

Básně v knize Tiché kroky: