JO.
I.
I.
Hřmí hnána střečkem v světa kraje širé,
pro jednu blaha chvíli... Ký trest děsný!
Necítí zimy hlod, ni teplo Vesny,
jí cizím taj váš, Oddechu a Míre!
A mukou přece v duši její siré
ten zpívá Rozkoš lásky paian plesný
v němž mraku ve objetí padla ve sny,
než zahřímal hlas: „Zchvať a nes ji, víre!“
Tu Kavkaz ohromný jí v cestu trčí,
pláč Okeanid u pat jeho kvílí,
kol skráně lysé vlaje mračen hříva...
A s výše – mrak či bůh? – se Titan chýlí
a střeček běsný znikl v nízkém smrčí,
co konejšivý hlas jí k sluchu splývá:
18
II.
II.
„Buď vítána, má sestro v utrpení!
Ty hnána světem, já zde úpím v svoru,
Ty s vlastním nitrem a já s bohy v sporu,
Tě střeček, sup mne rve při Zéva hřmění...
A klidu oběma nám – není, není...
Tys láskou hřešila, já v síly vzdoru,
snést lidstvu světlo a s ním lásky zoru
jsme chtěli oba v dětinském svém snění.
Ó, sestro tichá! – Tvůj byl úděl ženy:
pro lásku trpět, já měl úděl muže:
pro světlo býti vbit na skalní stěny.
Jeť obé světlo – pravda jako láska!
Vem bílé jak já krvavé vzal růže...
Tvůj stane hon, jak pouto mé již praská!“
III.
III.
Zlý střeček zabzučel jí zas kol ucha
a v nový běh se vyděšená dala,
přes Isthmus divoká ji vášeň hnala,
pláň pouště před ní dálná, pustá, suchá...
19
Až konečně – ji nezklamala tucha, –
před kmetem Nilem v šumném sítí stála,
on skryl ji v houšti třtin a v sluch jí hrála
vln hudba, v které srdce Kosmu buchá.
„Tvá kletba sňata, Inachova dcero!
Již věštba Promethea splnila se,
hleď klidně, žena zas, v dob příštích šero!
Ty matko králů, věčná Isis v řase
svých mlh se vtělí ve tvůj symbol všude,
a velký Herkul pravnukem Tvým bude!“
20