Bílá Hora.

Albína Dvořáková-Mráčková

Bílá Hora.
Vzpomněla jsem na tu horu, Horu Bílou, horu kletou; prolétlo mne to jak dýkou, dýkou ostrou, dvouostřetou. Vzneslo se to před mým zrakem jak pekelných mračen chlumy, jako pomník duchů velkých vztýčen nade slávy rumy. Vzneslo se to před mým zrakem – den v dějinách světa psaný, příkrov to národu rakve z smrtných vzdechů – krve stkaný. Zalehlo to k sluchu mému jak okovů řinkot děsný, jako řvání litých šelem, jako ďáblů chechtot běsnýběsný. Zalehlo to k sluchu mému ve šíleném, divém hlasu – výkřik národu zoufalý ve smrtelném ve zápasu. 4 V tom zalétlo oko moje na krvavé na lešení – bože, jakou náhradu nám za také dáš utrpení?