I.
SMRT KAINOVA
(NESMRTELNÉ PAMÁTCE CH. M. LECONTA DE LISLE.)
[7]
SMRT KAINOVA.
Sto prošlo dlouhých let od oné chvíle kletby,
co svoje znamení položil Jahvé mstící
na čelo Kainovo, zlé věno jeho setby,
jež v očích hořelo, se tmělo v mračné líci.
Od tváře Jahvého Kain prchal v zoufalosti,
bil čelem o skály, však tyto pod údery
jen měkly, couvaly, že z žuly jeho kosti
on mysliti si moh’ na každý útok sterý.
Do moře skočil již, to vyvrhlo jej v syku
svých rozhněvaných vln, jež jako orkán štěkly,
jak divé zvěře shluk ve vytí, hněvném ryku:
„Ty zprznil bysi nás!“ stem jazyků mu řekly.
Do sopky kouřící se vrhl střemhlav dolů,
ta vyplila jej zpět jak pemzu, jak škvár k nebi,
a když se země tknul v svém nekonečném bolu,
zřel propast nesmírnou, jež zevšad naň se šklebí.
[9]
Byl živ a dýchal zas a musil dál se hnáti,
i nahléd, se živly že marné jsou tu boje,
když schladit žízeň chtěl, zas musil nazírati
v to čela znamení z dna každičkého zdroje.
I zašel v pralesy, jež v mrtvý obzor nebe
své mocné vršily koruny rozložité,
děl: „Tady lehnu si, ať zimy mráz mne zebe,
ať léta bouřemi je tělo blesky zryté!
Ať vítr pospíchá přes kosmaté mé plece,
jež rovny balvanu se budou z dálky tmíti,
snad přijde spása má a vykoupení přece,
vždy v konec věků až se nemůž’ Jahvé mstíti!
Jen lidí nevidět! Ni syny svojich synů,
jimž přinesl jsem Smrt za celé žití věno,
jen zmizet z paměti všech lidských zvěstí, činů
a moci vyrvat všem to poslední – své jméno!
Neb z vnuků synů mých mne nikdo nesmí zabít,
on kletbou sedmerou by stížen byl tou vraždou,
ví Jahvé, kolikrát jsem je chtěl v půtku svábit,
však znali kletbu mou a zhrdli zbraní každou.
Mé všecky urážky nechali líbit sobě,
já zval je padouchy, já znectil jejich ženy,
10
nic platno, k boji jsem jich nerozhřál ni k zlobě
a tvrdší, chladnější v svých srdcích nad kameny
Mnemne bouřit nechali v mém málomocném vzteku,
spíš každý sklonil kyj, když v ránu jsem mu skočil!
Tak umíšumíš, JahvéJahvé, ty se mstíti na člověku! –
Z nich každý prchal v chýš, když z dálky stín můj zočilzočil,
Aa nyní prchám já. Zde lehnu, nepovstanu!“...
Děl, na mech s řvaním pad a nehty písek zrýval,
zřel tupě na západ, zřel tupě v zory bránu
a nechal sršet blesk a kypět bouří příval.
Jak dlouho ležel zde, to nikdo nevypoví,
hlad s žízní bez moci od jeho prchly boku
a minul celý rok a nastal zas rok nový
a zatracení plam žeh stejně v jeho oku.
I ležel ve vzdoru a nehnul ani brvou,
hrom nechal bíti kol, své nahé obří údy
od vichřic bičovat, sám sobě zdál se mrvou,
zkad musí klíčit mech – a klíčil krví rudý.
Byl skoro hmota již, jak z balvanů těch jeden,
při pádu Satana jenž sletěl z bezdných výší,
11
když proti Michalu hřměl ďáblů odboj v eden,
však duch byl živý v něm, pod mechy ňadra dýší.
A v tvář rozryté plá znamení to posud
tvé kletby, Jahvé, plá a z očí jeho hárá,
plá sírným stigmatem, nehybné jako Osud
a z hříchu prvního jej vraždy stále kárá.
Sto let a ještě víc tak ležel ve pralese,
terč živlů nehybný, jen vzdorem živ a vztekem,
zrak žhavý k obloze jen občas vzepjal v děse:
„Což konce nebude?“ křik’ za pár let vždy s jekem.
A stromů průlinou se němý azur díval,
jak ocel kalená byl chladný, neúprosný,
tu stromů kšticemi zřel, jak mu kdosi kýval
a při tom zle se smál; i sklonil v pažit rosný
své čelo naposled řka: „Víc se nechci ptáti,
když tebe, Mstiteli! má muka takto baví,
jsem, nejsem, jedno mi, já mohu vytrvati,
až věků na konec, až msty tvé žár se stráví!“
A zaryl do písku své nehty a své zuby,
víc hlavy nepozved a více nezavzdychnul.
Ó rcete, cedrové, ó povězte, vy duby,
ó viďte, v chvíli té pro věky Kain již ztichnul!
12
A nad ním plynula dál léta jednotvárná,
ve slávě jarní hvozd plál vesele a skvěl se,
a přešly bouře zlé a žhavá letní parna,
a zimy vánicí zas širý hvozd kol tměl se.
Jak balvan nehybný Kain ležel ve svém vzdoru,
to bylo poslední, co Mstiteli řek’ svému,
zde ležel bez hnutí a skoro srostl v horu,
jen děsné znamení dál s čela plálo jemu.
Tu jednou po letech červánek skály polil,
své krve purpurem šleh’ v hustých větví clonu,
a náhle němý hvozd se divě rozhlaholil,
to lovců velký sbor se vracel domů z honu.
A byl to jeho rod, táh směrem k Henochii,
jež odtud dvacet mil v Hevilské čněla pláni,
šli starci schýlení a muži s hrdou šíjí
pod tíží buvolů a zvěře nezdoláni.
V jich čele rad kmet šel s berlou zakroucenou,
neb poloslepý byl a hledal cestu vřesem,
syn jeho Maviel již stoletý šel s ženou,
sbor celý za nimi... V tom strnuli v ráz děsem.
13
Při ohni červánků zde zřeli Kaina tělo,
jak balvan nehybný v své cesty státi středu,
tes s lišejníky, mech kde rost, – jen hrdé čelo
se býčí zvedalo a vyšinulo k předu.
A stigma sírné v něm jak mdlá bludička plálo,
i stáli v úžase – v tom Irad blíž krok šinul,
„To praděd Kain!“ v tom křik, „Zpět všichni!“ – Již se stalo,
všech zrak tkvěl na balvan, druh něm se k druhu vinul.
„A posud živý jest! Ó hrůzo! hrůzo! Žije!“ –
A všichni klesli v prach a padli na kolena;
tu zvolna zvedl Kain týl olbřímí své šíje,
a dlouho zmlklý ret jak vichr v listí sténá:
„Ó děti! Vnuci mí! Jsem živ, to moje bída!
Ó, klňte mi jen dál a prchněte zas rázem!
Ať vesmír Orion hvězd cestou dál si hlídá,
já umřít nemohu, že Smrt jsem snesl na zem.
Já umřít nemohu, že vy musíte mříti!
Ó proklejte mne zas v svém vzteku a v své zlobě!
Zřím, Jahvé strašlivý se nedá usmířiti!“ –
A klesl opět v mech. Však sborem v této době
14
Slyšslyš, z úst klečících všech tu znělo slavným chorem:
„O děde neblahý, jejž s pýchou svojím zveme,
to když ti kazí smrt, buď smířen se svým vzdorem,
my tobě žehnáme a tobě děkujeme!
Viz, co zde klečí nás od dědů k mužům statným,
též známe života tíž hroznou, zoufající,
my rádi řítíme se během víc než chvatným
za Smrtí, již k nám snes tak záhy tvůj kyj mstící!
My bídu poznali, jež na paty se věší
všem dětem Heviným, my víme, co je žití,
kdo trochu blaha má, již majetkem tím hřeší,
ó nelze, praděde, nám nelze tobě klíti!
Ó zhosť se přízraku, jenž věky týrá tebe
a usni v pokoji, Smrt klid je, Život svízel.“
V tom oko Kainovo se zadívalo v nebe,
a sírný jeho žeh i s čela plápol zmizel.
A hlava olbřímí teď naposledy klesla
v mech temně brunátný, kol ticho jako v hrobě,
pak tichá modlitba se stromů vrchy nesla:
„Spi sladce, děde náš, my děkujeme tobě!
15
A budou děkovat ti vnuků příštích rody,
žes přinesl jim Smrt jak velký asyl bolů,
jak jistou oasu skrz písku volné brody,
jak přístav poslední a věž; od pólu k pólu
Díkdík jejich spojí se na chorál velkolepý!
Spi klidně v pralese, kams ulehl v svém vzdoru,
kdo Smrti leká se, jest jako krtek slepý,
kdo poznal žití trud, v ní pozdraví svou Zoru!“
16