III. ARACHNÉ. [27]ARACHNÉ. „Já tkala líplíp, a proto podlehla.Ó nymfy Timolu a Paktolu,jež přivábeny písní mojí z vlna srázných tesů v davech zvědavýchjste chodily se dívat v práci mou,jak pod hbitými prsty roste mina stavu vyšívané látky skvost,vám žaluji svou bolest zoufalou,vám prvním svěřuji teď osud svůj,zlý, horší, než jej pojme představa.Na zlobu bohů trpce naříkáma trpět musím dál a bez konce.Jeť smilování bohům hádankoua odpuštění tajem neznámým.Já tkala líplíp, a proto podlehla.Je spravedlnost ještě na zemi?Můž křivda vítěziti beztrestně?Je spravedlnost ještě na nebi?[29]Smí vzdor a umíněnost vyšší mocinám servati ne vlákno práce jen,leč spolu také vlákno života?Vy dcery hvozdů plných ozvěny,vy dcery slují a vy dcery vln,jež s účastí jste zřely v práci mou,můj slyšte kvil, snad soucitu je vícve vzdušných ňadrech vašich, s lidmi blížvy v styku jste, můj pochopíte bol.Já tkala líplíp, a proto podlehla.Idmone z Kolofonu, otče můj,jak je ti dnes, když vidíš hanbu mou?Má bědná matko, kterak šťastná jsi,že pád můj nevidíš! Kde asfodelna lukách zapomnění rozkvétá,že bledý, matný stín se procházíša nevíš o mně víc! Buď kletý den,kdy poprv otec zastavil mé hrya vážně kynul, abych přistouplaku stavu jeho, bílé vlny stohkdy hbitou rukou jal se čechrati,kdy purpurem ji zbarvil královským,stav ukázal mi, vysvětlil mi vše,za pomocnici vzav mne ku práci,v níž překonala jsem jej důmyslemi obrazností! Stokrát proklet buďten první, blahý, teplý zdaru cit,jenž blahostně se rozlil žilami,30zrak zanítil mi v žár, jenž ku novýmved pracím zas a stále krásnějším!Což věděla jsem, jak se to vše mstí?Jak mohla dále blažena jsem žítjak dítě v lůně smavé přírody,proč musily se vzbudit v ňadrech mýchcit, snaha, vůle, rovněž tvořitijak příroda? Tvor proč chtěl tvůrcem být?Vše proklínám dnes v bídném otroctvía v trestu zlém, v němž úpím zakleta.To veškerá mé snahy odměna,to namahavé práce dlouhých letcíl poslední? Teď šedý pavouk tkáma tkám a tkám své nitě do prázdnanad prací svou i sebou zoufajíc.Já tkala líplíp, a proto podlehla.Jak v snách se vracím v dny své mladosti.Já zřela luh, jenž plný sedmikrása krokosů a hyacintů pláltkán stříbrem zdrojů padajících s hor,nad nimiž v daleku se bělel sníh.Proč nestačilo mi, v něm těkatia věnce vít? Já zřela žitný lán,jak rozvlnil se lehkou větrů hroustín přeletavý nesa oblakuna peřejích svých zvolna zrajících,proč nestačilo běžet po mezia bezstarostně prsty propouštět31těch klasů šumný hedváb svítící?Já zřela zemi, zkvětlý boha štít,plát v růžích dokola a v složenívšech vrstev štěrku achát dumati,výskati rubín, smaragd smáti sea tiché slzy ronit ametyst,proč nestačilo, vše to vidět jenneb vzít a užít k ozdobě a v šperkna bílou šíj? Já zřela oblohu,jak stokrát promění se světla hrouod rána k večeru, báj červánkůstřít v nekonečno svoje paláce,kde barev různých zaplá ohňostroj,proč nestačilo, kochati se v toma zpita krásou pokojně jít spát?Já zřela v noci nebe plné hvězd,zas barvy, barvy, tvary nové zasa měnící se každou vteřinou,tůň jasu a strž tmy, tříšť opálův nichž hrála, které rovněž světy jsou,což nestačilo, vidět jen a chápat?Já zřela moře, démant obrovský,hrát v paprscích a výskat barvami,ať v žluč svých vln rackovy perutěsi mísí nebo zdrané plachty cár;proč nestačilo, v člunu skořápcese houpat na něm děcku vteřiny?Já zřela hvozdů širých nádherua rozčeřených v konec obzorů,ať v slunce žehu slavně mlčících,ať kropenatých pestrou jesení32v paianu vichrů, nebylo to dostvše vidět, cítit? Což to není žít?Já zřela zvěř, ať ryba to, či pták,či lítá šelma, jež se o lup rve,já zřela luznou křídel linii,již vzduchem jeřábů klín rýsujev jih tíhnoucí, lva viděla jsem skok,šplhání veverky na borovici,trysk gazely, smyk hada ve trávěi vlašťovice křivolaký let,když v mrak se vyhoupne, by v minutěvln tknula se svých křídel vidlicí.Proč nestačilo mi, to vidět jen?Tu vycítiti ve všem gracii,ten lad, tu krásu – a pak divit sea šťastna být? Já zřela člověka,byl krásný ve souzvuků údů svých,pán přírody a děcko zároveň;já zřela muže v zápasech a hrách,já zřela dívky, když se koupaly,jak v zdroji Narciss zřela tělo své,dost nebylo to, vidět, procítita milovat? Co smrtelník chce víc?Proč k bohům vzpjala se má myšlenka,proč nestačily moře, zem a vzduchmým snům? Tak bohů různé výbojea zápasy a hry a žerty jichjsem začla napodobit jehlou svoua člunkem stavu. Ne vše obejmout,zřít, poznati, leč také žíti v tom33a stvořené tak znova tvořit dál,mne zachvátilo touhou olbřímí.Já tkala líplíp, a proto podlehla.Dnes pavouk hnusný, jenž se štítí světla,já světla milovnice, na nítiod stropu visím a zas tkám a tkámtu věčnou ironii osudu,k níž odsuzuje vždycky člověka,co nazval uměním. Dnes jasně zřím,že nikdy tvůrcem nemůže tvor býta při tom šťastným zůstat, opicímůž’ býti pouze tváře přírody.Dnes jasně zřím, co vše jest umění,pud vratký, šílený, chtít vystihnoutco nelze vystihnout, mam smyslů jena překrvené obraznosti let,jež brzy padá jak raněný pták,ve skutečnosti močál, krve sledjen smutný nechávaje za sebou.Jen domněnka, jen iluse, jen sen,jen hříčka naše, marná, bezcenná,ku výsměchu jen oněch rozumných,již pochopili žít – a dovedou.Já nedovedla, slabá žena, jenjsem tvořit chtěla – to můj vesmír jena ztajená v něm síla odvěká,jež v masce bohů nám se zjevuje,jež rovněž fantom jsou a maska jen.A proč jsem přece šťastna byla v tom?34Já tkala líplíp, a proto podlehla.Ó Danaidy, tiché sestry mé,na březích Avernu, teď znám váš steskz té neúspěšné práce plněnýcha prázdných věder! Tak já rovněž tkáma tkám a tkám a nepřestanu tkátsvé osudy, bolesti předenoa nedotkám je nikdy, dnes to vím.Stkám polygonů svojich umnou síťa první vrabec mi ji roztrhnea první křivolakým letem svýmsamotář ruin, plachý netopýr.Div chytnu v síť svou mušku zlacenou,již pohltí pták první okolose mihna ostrým svojím zobákem;já tkám a tkám a náraz vichřicemá vlákna rve mně na posměch a v škleba první koště ruky surovévše rozmete – to mé jest umění.Já tkala líp – a proto podlehla.“35