III. ARACHNÉ.

Jaroslav Vrchlický

III.
ARACHNÉ.

[27] ARACHNÉ.
„Já tkala líplíp, a proto podlehla. Ó nymfy Timolu a Paktolu, jež přivábeny písní mojí z vln a srázných tesů v davech zvědavých jste chodily se dívat v práci mou, jak pod hbitými prsty roste mi na stavu vyšívané látky skvost, vám žaluji svou bolest zoufalou, vám prvním svěřuji teď osud svůj, zlý, horší, než jej pojme představa. Na zlobu bohů trpce naříkám a trpět musím dál a bez konce. Jeť smilování bohům hádankou a odpuštění tajem neznámým. Já tkala líplíp, a proto podlehla. Je spravedlnost ještě na zemi? Můž křivda vítěziti beztrestně? Je spravedlnost ještě na nebi? [29] Smí vzdor a umíněnost vyšší moci nám servati ne vlákno práce jen, leč spolu také vlákno života? Vy dcery hvozdů plných ozvěny, vy dcery slují a vy dcery vln, jež s účastí jste zřely v práci mou, můj slyšte kvil, snad soucitu je víc ve vzdušných ňadrech vašich, s lidmi blíž vy v styku jste, můj pochopíte bol. Já tkala líplíp, a proto podlehla. Idmone z Kolofonu, otče můj, jak je ti dnes, když vidíš hanbu mou? Má bědná matko, kterak šťastná jsi, že pád můj nevidíš! Kde asfodel na lukách zapomnění rozkvétá, že bledý, matný stín se procházíš a nevíš o mně víc! Buď kletý den, kdy poprv otec zastavil mé hry a vážně kynul, abych přistoupla ku stavu jeho, bílé vlny stoh kdy hbitou rukou jal se čechrati, kdy purpurem ji zbarvil královským, stav ukázal mi, vysvětlil mi vše, za pomocnici vzav mne ku práci, v níž překonala jsem jej důmyslem i obrazností! Stokrát proklet buď ten první, blahý, teplý zdaru cit, jenž blahostně se rozlil žilami, 30 zrak zanítil mi v žár, jenž ku novým ved pracím zas a stále krásnějším! Což věděla jsem, jak se to vše mstí? Jak mohla dále blažena jsem žít jak dítě v lůně smavé přírody, proč musily se vzbudit v ňadrech mých cit, snaha, vůle, rovněž tvořiti jak příroda? Tvor proč chtěl tvůrcem být? Vše proklínám dnes v bídném otroctví a v trestu zlém, v němž úpím zakleta. To veškerá mé snahy odměna, to namahavé práce dlouhých let cíl poslední? Teď šedý pavouk tkám a tkám a tkám své nitě do prázdna nad prací svou i sebou zoufajíc. Já tkala líplíp, a proto podlehla. Jak v snách se vracím v dny své mladosti. Já zřela luh, jenž plný sedmikrás a krokosů a hyacintů plál tkán stříbrem zdrojů padajících s hor, nad nimiž v daleku se bělel sníh. Proč nestačilo mi, v něm těkati a věnce vít? Já zřela žitný lán, jak rozvlnil se lehkou větrů hrou stín přeletavý nesa oblaku na peřejích svých zvolna zrajících, proč nestačilo běžet po mezi a bezstarostně prsty propouštět 31 těch klasů šumný hedváb svítící? Já zřela zemi, zkvětlý boha štít, plát v růžích dokola a v složení všech vrstev štěrku achát dumati, výskati rubín, smaragd smáti se a tiché slzy ronit ametyst, proč nestačilo, vše to vidět jen neb vzít a užít k ozdobě a v šperk na bílou šíj? Já zřela oblohu, jak stokrát promění se světla hrou od rána k večeru, báj červánků střít v nekonečno svoje paláce, kde barev různých zaplá ohňostroj, proč nestačilo, kochati se v tom a zpita krásou pokojně jít spát? Já zřela v noci nebe plné hvězd, zas barvy, barvy, tvary nové zas a měnící se každou vteřinou, tůň jasu a strž tmy, tříšť opálů v nichž hrála, které rovněž světy jsou, což nestačilo, vidět jen a chápat? Já zřela moře, démant obrovský, hrát v paprscích a výskat barvami, ať v žluč svých vln rackovy perutě si mísí nebo zdrané plachty cár; proč nestačilo, v člunu skořápce se houpat na něm děcku vteřiny? Já zřela hvozdů širých nádheru a rozčeřených v konec obzorů, ať v slunce žehu slavně mlčících, ať kropenatých pestrou jesení 32 v paianu vichrů, nebylo to dost vše vidět, cítit? Což to není žít? Já zřela zvěř, ať ryba to, či pták, či lítá šelma, jež se o lup rve, já zřela luznou křídel linii, již vzduchem jeřábů klín rýsuje v jih tíhnoucí, lva viděla jsem skok, šplhání veverky na borovici, trysk gazely, smyk hada ve trávě i vlašťovice křivolaký let, když v mrak se vyhoupne, by v minutě vln tknula se svých křídel vidlicí. Proč nestačilo mi, to vidět jen? Tu vycítiti ve všem gracii, ten lad, tu krásu – a pak divit se a šťastna být? Já zřela člověka, byl krásný ve souzvuků údů svých, pán přírody a děcko zároveň; já zřela muže v zápasech a hrách, já zřela dívky, když se koupaly, jak v zdroji Narciss zřela tělo své, dost nebylo to, vidět, procítit a milovat? Co smrtelník chce víc? Proč k bohům vzpjala se má myšlenka, proč nestačily moře, zem a vzduch mým snům? Tak bohů různé výboje a zápasy a hry a žerty jich jsem začla napodobit jehlou svou a člunkem stavu. Ne vše obejmout, zřít, poznati, leč také žíti v tom 33 a stvořené tak znova tvořit dál, mne zachvátilo touhou olbřímí. Já tkala líplíp, a proto podlehla. Dnes pavouk hnusný, jenž se štítí světla, já světla milovnice, na níti od stropu visím a zas tkám a tkám tu věčnou ironii osudu, k níž odsuzuje vždycky člověka, co nazval uměním. Dnes jasně zřím, že nikdy tvůrcem nemůže tvor být a při tom šťastným zůstat, opicí můž’ býti pouze tváře přírody. Dnes jasně zřím, co vše jest umění, pud vratký, šílený, chtít vystihnout co nelze vystihnout, mam smyslů jen a překrvené obraznosti let, jež brzy padá jak raněný pták, ve skutečnosti močál, krve sled jen smutný nechávaje za sebou. Jen domněnka, jen iluse, jen sen, jen hříčka naše, marná, bezcenná, ku výsměchu jen oněch rozumných, již pochopili žít – a dovedou. Já nedovedla, slabá žena, jen jsem tvořit chtěla – to můj vesmír jen a ztajená v něm síla odvěká, jež v masce bohů nám se zjevuje, jež rovněž fantom jsou a maska jen. A proč jsem přece šťastna byla v tom? 34 Já tkala líplíp, a proto podlehla. Ó Danaidy, tiché sestry mé, na březích Avernu, teď znám váš stesk z té neúspěšné práce plněných a prázdných věder! Tak já rovněž tkám a tkám a tkám a nepřestanu tkát své osudy, bolesti předeno a nedotkám je nikdy, dnes to vím. Stkám polygonů svojich umnou síť a první vrabec mi ji roztrhne a první křivolakým letem svým samotář ruin, plachý netopýr. Div chytnu v síť svou mušku zlacenou, již pohltí pták první okolo se mihna ostrým svojím zobákem; já tkám a tkám a náraz vichřice má vlákna rve mně na posměch a v škleb a první koště ruky surové vše rozmete – to mé jest umění. Já tkala líp – a proto podlehla.“ 35