IV. POHÁDKY OTROKYNĚ JAMBÉ.

Jaroslav Vrchlický

IV.
POHÁDKY OTROKYNĚ JAMBÉ.

[37] POHÁDKY OTROKYNĚ JAMBÉ.
Již pětkrát háv svůj proměnila zem, háj sežloutlý se opět zelenal a luh se pestřil v hyacintech zas; s hor valily se bystré ručeje, v něž ztápěl Aidory syn Itylus svých křídel kraj se čile koupaje v jich zpěvných kaskádách, svit zlatý leh’ do kolejí cest, skalným lomům v skráň a nechtěl dát se nocí zahnati, jak těžko by se loučil, než vzplál den. V té době přišla božská Demeter, jež v kraji širém v smutku bloudila, ku dvoru krále; CeleiisCeleus on slul a s Metaneirou, svojí chotí, vlád ve žírné Eleusině tajemné. Jim bozi žehnali, neb v svornosti a v lásce život klidný plynul jim a bylo milo sobě posedět u stolu jich, kde plná vždycky číš [39] i křesla plna koží zvířecích. Tak pozdě večer přišla Demeter ve prostém hávu, ne jak bohyně, leč jako smutná žena truchlící pro ztrátu nejdražšího dítěte. Však jak se v lehkých mračen závoji svým sladkým svitem luna nezapře, jež proniká, byť slabou stopou jen, svým stříbrem vroubíc jejich okraje, tak řízou žalosti a prostoty, se rázem prozradila bohyně, že poznal brzy král, co královna při jejím vstoupení hned tušila, že prostý nevchází sem smrtelník pod jejich klidný, požehnaný krov. Hned s poctou veškerou ji vedli dál a schystat veleli pak hojný kvas, pro pěvce sladkých písní vzkázali, by po večeři kvas jim zveselil; vše snesli, co dal dům a co dal sklep, a vlídností a tklivou účastí o závod spěli k její obsluze. Leč mlčky pohroužena v bolest svou pro dcery ztrátu tiše seděla jak Nioba, truchlící bohyně, ni krmě netkla se, ni poháru, zrak upírajíc toužně do dálky, jak tam by stále dítě hledala. 40 To zarazilo všecky při stole a dusivé se ticho zmocnilo všech kvasících. Po jídle kynul král, by pěvec přišel – ale Demeter jen rukou kynula – by táhl dál, a zavzdychla si pouze zhluboka. A s Metaneirou darmo Celeiis se tázali v svých ňader hlubině, kdo je ten cizí nečekaný host, co asi chová za žal v nitru svém, proč nemluví, a jak mu jíti vstříc, by družným rozhovorem roztál bol, jenž na všecky tu padal – těžký stín. V tom vešla Jambé, služka domácí. Tu zplodil před lety Pan kosmatý v Edomských stržích někde přistihnuv ve lázni Nymfu Echa hovornou. I rostla v lesích v druži Oread a Dryad, Nymf a medem lesních včel. Od otce příliš krásy neměla, však duši měla, jež objímá vše a vycítí pod drsnou skořápkou. Od matky své však měla žvatlavost, jež po jiných hned všecko opáčí, jak špačků žvást nad sítím rybníků. V své chůzi se jak modřín houpala, 41 když kštice jemu vánek rozhraje, v svých očích měla blankyt gencian a její rty, dvě svěží maliny, se usmívaly v trávě zperlené. Od růží, v kterých byla počata, snad měla onu sladkou přítulnost, jíž k tesu se neb jilmu přivíjí, od ptáků měla zpěvu rovnou řeč. Tak ve všem všudy vše splynulo v ní, čím veliký Pan daří přírodu, a čím ji baví Echo hovorné. I vstoupila, když bylo po kvasu a všichni v dusném tichu seděli, klín plný krokosu a jasmínu a čilimníku, jenž je včelám dráh’, a s prostou naivností dítěte ku nohám hosta tiše usedla a bzučíc popěvek, jak těkala by zlatá včela jejích po ústech, si začla z kvítí vínek uvíjet. Hlas její mile zněl a vábivě, jak dumná píseň ptáka v chladu skal, vsál bohyni se v srdce jeho zvuk, že ustála se v dálku dívati a obrátila plný vidin zrak na zlaté skráně toho dítěte, jež hlavu kloníc skoro v její klín si pletlo kvítí v dětské důvěře, netušíc jistě, lůno bohyně že lůžkem vlídným zlatých jeho kštic. 42 „Nuž, Jambé, jindy býváš hovorná,“ král promluvil, „dnes pouze popěvek tvým bloudí rtem jak včela zbloudilá, jež k úlu vchod si najít nemůže. Slyš, vypravuj nám cos z těch pohádek, jež stále tvoříš si a přetváříš dle rozmaru svých vidin bláhových; Snad přece čas nám lépe uteče, než s oři svými v slaný okean se vhrouží Helios, bůh vševidný. Nuž vypravuj!vypravuj!“ A Jambé patříc v dál, zpěv polohlasý zaměnila v řeč a vyprávěla zvěsti podivné. Je znali všickni. Sta a tisíckrát je vyprávěla již, však bavily, neb nového cos Jambé uměla vplést do nich, netušeným obratem je měnila, tu svit, stín kladouc tam, je přetvářela stále. Hlíny kus tak hněte umný sochař v prstech svých, vždy nový jemu zapůjčuje tvar, než utkví v pevné formě pro věčnost. To byly zkazky staré. Ale v nich se smálo celé nebe Hellady, té bezstarostné, k slunci hledící, šprým satyrův, lsti všecky Merkura, vše spády Hefaista, kováře, vše nesmrtelných známé zálety, vše otce bohů různé proměny, na býka, labuť a na zlatý déšť. A rozmarným když začla způsobem tu scénu líčit, Hefaist žárlivý jak v zlatou síť setkanou uměle v svém loži přistih v nahém objetí Venuši s Martem v chvíli nejsladší, tu všichni smáli se a tleskali a ku přípitku pozvedali číš, až v smíchu slza skápla nejedna ve zlatý dar včel z Hybly, ve jantar, jímž Dionysos nikdy neskrblí. I bohyně, jež posud seděla bez pohnutí, teď náhle roztála v tom snivém, měkkém teple pohádek a zmizel mrak jí z čela pomalu, jak tavívá se vloček poslední pod žhnoucím sluncem v rýhách strmých skal. A neustála Jambé žvatlavá a dále snula pohádek svých nit o dvanácti Herakla podnicích, o plavcích, pachtících se za rounem v Kolchidu bájnou, posud neznámou, o cestách Odysseva na moři, o Atlantidě v hloubi propadlé, kde Hesperidek zlatá jablka drak ostříhá, o zobcích Stymfalid, o Harpyjích ve Thule poslední. 43 A dovedla vše žertem zabarvit a do něho klást nový vtip a šprým a nový obrat. Všichni smáli se a tleskali jí; král jí zvedl číš a pila s nimi. Táhlo ku jitru, když zvednuli se, velká Demeter se vzchopila. Dnes poprv po letech smích zjasnil chmurné koutky jejích úst i sklonila se lehce ku dívce, ji políbila v zlatých kšticí změti a zašeptala: „Tisícerý dík! Ty’s první dovedla mne rozptýlit a zahnat supa žalu, jenž mou hruď rval divoce!divoce!“ A k hostitelům svým se obrátila s celou velkostí, jež pod prostým se hávem tajila, ze síně odcházejíc velebná se prohlásila: „Já jsem Demeter, jsem krbů všech i žatvy bohyně, pro ztrátu dcery svojí truchlící, ji hledající všady nadarmo od svahů Etny až k vám, v Eleusis v té bolesti, již pouze matka zná. Ni tady nenašla jsem dítě své, však první úkoj, zapomnění mák 45 zde na má víčka pláčem opuchlá z úst skanul této dívky služebné. Dík za to všem vám a jí především!“ A než se mohli z žasu probrati, již zmizela jak velký, světlý stín. Však Jambé ucítila v nitru svém neznámé teplo, jakby Helios se jejího tknul čela žhoucím rtem, jí v srdci pělo tisíc skřivanů tvůj, poesie, úděl i tvá zvěst. 46

Kniha Votivní desky (1902)
Autor Jaroslav Vrchlický