NA KOSTRU SAMOVRAHA.

NA KOSTRU SAMOVRAHA.
To nechci vědět, zdalis’ kostro bílá před časy ženou aneb mužem byla. Po tom se neptám, jaké sny a boje tajemné zmátly mozku tvého stroje. Teď boly tvé se v jiném srdci vlní, tak všickni lidé jsme – a všickni boluplní! Leč ruka tvá přec musila být smělá, když ráj či peklo sobě otevřela. Však kam zaletěl duch, jenž tyto kosti kdys zahříval plamenem nadšenosti? 62 Snad vlnou plavce vetchý koráb zmítá, či bohu hvězdy na zlatohlav splítá? Snad nad horami orlů lety řídí, lva svaly napíná, když po kořisti slídí? Z jasmínu poupat vůní sladkou dýše, či vede ruku mou a tyto verše píše?! Hádanko věčná, pravdo bytí nahá, proč tebe leká se i kostra samovraha? Hle, její kosti v teskném planou nachu... Jen ztiš se, ztiš, mně nenaženeš strachu! Večerní slunce mřížemi sem vpadá a růžemi tvé skráně obekládá. Jen ztiš se, ztiš, já také kostrou budu, a k tomu není zapotřebí studu. Jen přál bych sobě, by oživly náhle tvé bílé kosti slunce žárem spráhlé; 63 Byby hněvu blesk se kmitnul z tvojích očí, jak z oka zmije po lupu když skočí; Byby duch, jenž sám roztrhal vazby žití, moh’ slovem vzplát’ a činem ve svět hřmíti! Pak postavil bych tebe k svému loži, tam stála bys tak, jako anděl boží! Své myšlenky a sny bych svěřil tobě a navykal se, jak mám žíti v hrobě. Leč odpusť, kostro, že tvůj poklid ruším, já k tobě náhle příbuzenství tuším: Vždyť kdykoli se k milence své shýbám, vždy zdá se mi, že při tom tebe líbám. Ty kyneš mi, když někdy do zrcadla má zahledí se v půlnoci tvář vpadlá. Však noc se blíží – kostro, nechme toho! ač na srdci mám žalů ještě mnoho. 64 Chceš-li se dále ještě bavit se mnou, v přírody dílnu veď mne přetajemnou! A unaven když pláčem k loži klesnu, spanilá kostro, navštiviž mne ve snu! 65