ZPUSTLÝ HŘBITOV.

ZPUSTLÝ HŘBITOV.
V středu lesa na výšině opuštěný hřbitov leží, jak rozbitý bouří člunek jiných světů na pobřeží. Hloží bují mezi hroby a mech na zdi rozbořené; hle! jak plachá peruť času bouřlivě se nad ním žene! Mnohý kámen rozpukaný, přes něj vrba nakloněná, a ta vrba bez ptáčete, a ten kámen beze jmena. Jak krvavé slzy mrtvých kolem šípky odkvetají, a v křemení rozemletém zelený se ještěr tají. Aj, tu na kříž povalený ostružina květy stele a svým trním probodává znovu skráně Spasitele. K bělavé zdi v rouchu mlhy zamyšlený bor se chýlí, jak zármutku němý pomník rozbořené u mohyly. 70 A v tom tichu luzné noci mrtvých slyším oddychání a hlubinou duše táhne dávných časů vzpomínání. Jak to dlouho, co mé srdce bez milenky, bez přítele, bylo hřbitov opuštěný, plný smutku, plný žele! Naděje mé – pusté hroby, tužby moje – spráhlé kosti, a tmou rakví rozpukaných blesk se mihal šílenosti. Jak duch bouře v blesku víru v zpěněných se vlnách zhlíží, tak těch časů upomínka bolestně se v nitro níží. Vlny dávno utišené kypí, vzpnou se, burácejí, až tou bouří ňadra moje úzkostí se divou chvějí. Darmo, strážná hvězdo v bouři, hvězdo mojí poesie, darmo déšť tvých bleskných jisker písněmi se v duši lije! Vždyť ty písně to jsou vrby, jež se k hrobům tulí tiše, kameny, kam nesmrtelnost temné svoje runy píše; Výkřikyvýkřiky jsou Promethea, které bolest z nitra nutí; pochodně jsou, jimiž svítím na své vlastní zahynutí! 71