DO ALBUM.

DO ALBUM.
Vadnoucí poupě, tvou to není vinou, že o samotě rosteš na hrobě, pel, rosa, záře v srdci mém ti kynou, můj pustý život dost má na tobě; mé písni schází mnoho k diademu – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! Což na tom, že lesk tvojí krásy bledne! Znám kletbu žití – nač se vymlouvat? Když v pokušení ret se k nebi zvedne, to slabá hráze v bouřný vášně chvat! Vím, co jest krůpěj vedrem zemdlenému – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! 103 Tou láskou, která mech na skály věší a v keře hnízda, svlačec na rumy, tou láskou, která opuštěné těší a hořkým slzám studu rozumí: tou láskou ty jsi draha srdci mému – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! Tak smělý plavec v rozbouřené vlny pro vzácnou perlu jít se nevzpouzí, tak nejkrásněji září měsíc plný, když v černých rumech stíny probouzí, tak srdce mé – jak možno zazlít jemu? – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! Můj zpěv zajásá, když jak rosa schovat se smí, mé poupě! ve tvém kalichu, když motýlem smí tebe obletovat a vinouti se k tobě po tichu, jak kol tvých boků paprsk vodojemu – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! A když vykouzlí pod hedbávné řasy dávného blaha úsměv jediný, 104 na bledé čílko pablesk první krásy a v srdce sladké touhy neviny: sám písni své laur připnu k diademu – pojď, růže má, já do svých snů tě vemu! 105