HŘÍCH.

HŘÍCH.
U cesty pod křížem seděl Hřích, pěst kostnatou k nebesům zdvíhal, cítil se sám, s rtů zmizel mu smích, na oběť svou čekal a číhal; však nikdo nešel strží tou lijavce rýhami rozrytou. A Hřích měl hlad, neb neměl co žrát, tou pouští nikdo nešel kolem, to bylo mu divné, chtěl zprvu se smát, však cítil nitro hynout bolem. Což vskutku zpustnul celý svět, což k němu neláká luna ni květ? Hřích zvedl k nebi temnému zrak, kde právě nad hřeben hory se vznesla luna, stříbrná tak, a svůdná jak hled samé zory, a kouzelný její lahodný lesk v milenců srdce lil podivný stesk. 14 Hřích k luně ruce prosebně zved: „CožCož, sestro, necháš mne v hoři? Jsem lačný dlouho, chřadne můj ret a chtíčem to v ňadrech mi hoří; ty umíš přec nejlíp sváděti, udělat lidskému poupěti! Hleď, tam kol skály stáčí se k nám, je štíhlá, sladká, šestnácti roků, jen řekni, co pro ni v klínu mámmám, co objetí, ohně co v oku! Zplaň, poslední sloku doznít nech jí písně touhy ve ňadrech!“ A luna vzplála hned plněji a zářila silně, krajem plála, květ zadýchal vůně peřejí, až tato celým tělem tála, ten svit a vůně mátly tak a horoucně v keři se rozpěl pták. A dívka šla kolem. Ze zahrad za vodou z dálky zněl hlas flétny a dívka to cítila ve tváři plát, a nebe mluvilo i luh květný, do pláče flétny zněl hrdliček smích a očima příšerně svítil Hřích. A byl by dívku v náručí strh’, leč s kříže se Kristus v tom klonil, na Hřích svůj drtící pohled vrh’ a dívku tělem svým clonil: 15 „Zřím tobě v tvář a Satan tys, v mých stopách proč chodíš? Zmiz, ó zmiz! Proč, co jest krásné v světě mém, za svoje osidla volíš? Proč lákáš lunou i poupětem? Proč v srdci chtíči tak bolíš? Proč otravuješ každý květ? Kde čas, kdy bez tebe byl svět! Ó zmiz! Ty nemáš v příští věk mé lidstvo déle otravovat! Chci volnost v pouta myšlenek! Chci lásku srdcím připravovat! Chci očím i duším lásky chleb, já, Kristus, deptám tvoji leb! Vznes hlavu, lidská květino, a vykroč lásky na výsluní, vše trhej, co ti jest souzíno, a zpij se světlem, jasem, vůní! Ať od země zní do nebes: „Již není hříchu, jest jen ples!“ A jako kdysi po vodách zněl v dálku hlas: „Pan velký zhynul!“ zjev Hříchu roztál v mhách a tmách, z nichž povstal, jeho věk již minul. A vstala dívka – zmizel Hřích... zem v rosných plála krůpějích. 16