Abelard a Heloïsa.
– Slečně Marii Kalašové. –
Abelard.
V snech mládí chtěl jsem apoštolem býti,
jen vědě žít, jen pravdu věčnou síti,
chtěl předstihnout jsem bakaláře, mistry,
můj oř slul tenkrát syllogismus bystrý,
mé kopí důkaz, štít můj přesvědčení;
nad mitry biskupů výš moje snění
se neslo, v samoty svém bouřném žáru
má kapuce se vznesla nad tiaru
ji zahalivši neproniklým stínem.
A v jakém nyní živ jsem světě jiném!
Co jsou mi biskupové, mniši, kněží,
co papež sám, stín velký na něm leží,
on Lazar je, neb nezná lásky štěstí.
Co bully jeho? Satan v těžké pěsti
mu sevřel srdce tak, že nemůž’ vzpláti.
Já světec jsem a on by se měl káti,
já milujumiluju, a tož jsem bohu bližší.
On rány rozdává – mně láska ztiší
krev tekoucí z nich. Nyní z mojí pýchy
zbyl úsměv dětský; mrtvý jsem a tichý,
sen křídlo mé jest, oř můj vzpomínání;
když v sladké dumě hlava má se sklání
nad tvoji hlavu, anděl sám mne hýčká
a říše má jest důlek tvého líčka.
81
Heloïsa.
Zde sama dýšu v stínu Parakleta;
jen holubice bílá ob čas slétá
do těchto zdí a vrká na mé římse.
Snad bolestí mých věčný bůh snad všim’ se
a posýlá ji. Snad to tvoje duše.
Jak zachvěju se vždycky v sladké tuše,
když přilétne a na okénko ťuká;
to její peří je jak tvoje ruka,
tak měkké, vlhké, lahodné a sladké.
I sním, jak objetí tvé bylo krátké,
a nechápu, že mohlo býti hříchem.
Co udělali z nás? V tom světě lichém
nám zbyla minulost a upomínka.
To věru Pandořina zlatá skřínka,
však pozvednouti její dno se lekám.
Dny prchají, můj miláčku, já čekám,
že přijdeš zas jak druhdy, jako dříve.
A nepřijdeš-li, vítám oko snivé
tvé holubičky jako tvoje vlastní,
a sama ptám se: Jsou přec lidé šťastní,
juž milují; lze více v žití žádat,
než v jediného důvěru svou skládat,
než jedinému žít? Spím s tebou v duchu.
Tys u mne stále, v každém listí ruchu,
ve vůni růží, v červánkovém lesku,
jsi v radosti mé, jsi v mém tichém stesku,
tys všady, všecko; vyplnils mé žití
jak světlý stín. Teď na modlitbách dlíti
mně radostí je, neb ty klečíš se mnou.
Tep křídel andělských zní nocí temnou!
72
Abelard.
Kdož lásku vyznáváte, pojďte ke mně.
Je krásný čas, v kterém je básní země,
v kment jabloňových a myrtových květů
kdy odívá se, smích po jejím retu
kdy bloudí v písni švitořivých ptáků,
kdy slzy blaha tekou z jejích zraků,
tož v perlích křišťálových, horských zdrojů,
kdy srdce její v tísni sladkých bojů
se zmítá a se pod slavičí peří
dnes ukryje neb v bezu modrou šeři.
Je chvíle svatá, v které sám bůh cítí,
jak dobrý byl, když smyslil první žití,
kdy člověk sáhne k srdci, cos tam zpívá.
Vzduch vůně jest, jak byl by od jakživa
pln duše jasmínové, jež kol těká.
Z bříz míza ve ručejích zlata stéká,
a hlemýžď na přihnědlé olší kůře
se chlubí stříbrem slin svých šedé můře,
jež vajíčka na zlatou jívu klade.
Je láska všecko a je láska všade,
ji vzduchem dýchám a ji piju světlem,
ji vidím v kolách na vodě i v zkvětlém
pod okny štěpu a ji v hudbě slyším,
jež padá s hvězd, jí v hloub se nořím, k výším
jí zalétám, jest ve mně zosobněná.
Když tak ji cítím já – jak teprv žena!
Heloïsa.
Já druhdy jsem ti psala: Ty můj „pane“,
teď hořká slza na mé řádky kane,
neb cítím, že jsem „otče“ říci měla,
84
ba chvěju se a ústa moje smělá,
jež darmo cud a nesmělost má krotí,
ta dobře vědí, měla říci „choti“!
Však sotva ruměnec můj rozkaz zastře,
juž cítím, že jsem říci měla „bratře“!
Tak pochyba mne týrá ustavičně,
co z řádků tvojich tiše, snivě, sličně
mír dýchá jen a poklid hor a lesů.
Hleď: „Služka tvá“ jsem podepsala v plesu,
však v tom juž nová rve mne muka sterá,
já měla asi napsat „tvoje dcera“,
neb tou jsem v pravdě, v myšlénce i v duchu.
A zjevit,zjevit mám-li pravou srdce tuchu,
jež bohu jen smí býti objevena,
já měla podepsat se „tvoje žena“;
však rozpaků zas tíseň tady pestrá
mne zakřikuje, státi mělo „sestra“,
však vše to marná, prázdná jsou jen slova,
ať každým oka mžikem jiná, nová,
to jediné, v čem všecko, sny i boje,
má láska, vše, to: „Heloïsa jsem tvoje!“
85