Cid v klidu.

Cid v klidu.
Přijel král do Saragossy, bylo hluku, bylo slávy, tlačily se dohromady měšťáků i grandů hlavy. Ze všech kašen na náměstích místo vody víno teklo, trouby zněly, bubny hřměly, řek’ bys, že to hřmotí peklo. Na radnici tam se sešli Hispanie bohatýři, hidalgové, alkadové, biskupové, kavalíři. Připíjeli při fanfarách králi, jenž jak slunce svítí, kterým křesťanský svět trvá, před nímž bůh se malým cítí. Připíjeli při fanfarách královně i infantovi a plýtvali stejně vínem jako pochlebnými slovy. Kde je Cid? – Proč není tady? Vzpomněl král si nenadále. Kde je Cid? zní po nádvoří. Kde je Cid? to hlučí v sále. 96 A don Fadrik, který toužil zavděčit se svému králi, na kůň sedá, z města letí, za ním prach se mrakem valí. Letí k dvorci s věží zpustlou, Cid kde o samotě žije, klepá – a pak rychle na dvůr v dům, jenž břečťanem se kryje. Hledá Cida. Ten je v stáji, Fadrik divné vidí věci, Cid jak svoji Babieçu hladí po šíji a pleci, Ovesoves kterak pěkně míchá, ze žlabu jí píti dává, hovoří s ní jako s děckem, líbá ji a poklepává. Fadrik zvěst svou vyřizuje dvorně, přívětivě, hladce, ale Cid však odpovídá: Nemohu, mám mnoho práce. Nemohu, kůň, který v bitvách nes’ mne k vítězství a slávě, zaslouží též trochu péče, by si oddech’ po té vřavě. 97 Nemohu, tam vlaštovici divá bouře hnízdo smetla, třeba nyní, pode krovem by jí dlaň má nové spletla. Nemohu; dav chudých čeká, jimž král válkou vyrval chleba, oř můj, lid můj, vlaštovice, ale král mne nemá třeba. Polnice až zazní znova, budu první na svém místě, první v bitvě, první na smrt chvátat budu dozajistě. Ale v míru chci mít pokoj, jdi, to vyřiď svému králi, chvíli klidu Cid že sobě dvorní falší nepokalí. Nad fanfary, nad přípitky dražší řeht mi Babieçy! – Fadrik zmaten chvátal, králi vše ty divné řekl věci. Zasmušil král hrdé čelo a pak pravil k všemu lidu: Milý Cid náš svým je vždycky jako v práci, tak i v klidu. 98