Faust v Praze.

Jaroslav Vrchlický

Faust v Praze. – Al. Jiráskovi. –
V staré krčmě na Šmerhově divný mumraj, divný ples doktor Faustus z Wittenberka studentům všem strojí dnes. Zastavilť se v Praze letem na své bludné pouti světem do italských smavých niv; na koleji ráno mistry v syllogismus zapřed’ bystrý, učenosti pravý div. Na večer pak celou kolej zval na Šmerhov k večeři, co tu vína, medoviny, ani krčmář nezměří; Faust v studentů seděl středu, řečnil vychvaluje vědu a pil v její vznik a zdar, mnohému až bakaláři slza po vyhublé tváři vousem tekla ve pohár. „Věda – žena nenasytná, člověk, věčný nedouk, 122 čím víc dáš jí, tím víc ssaje šíje tvé i mozku tuk. S magií však alchymie, v té se jádro všeho kryje, toť je dívka, vzlet a skok! dělá zlato, číší blyskne a juž zasvěcence tiskne kyprých děvčat pružný bok. Těm se oddá, kdo chce záhy s dobrou jen se potázat – jejich mistr chce pár kousků, přátelé, vám ukázat; rozumějte jenom žertu, nemyslete, že hned čertu propadnete duší svou, všecko v světě stojí šprýmem, průpovídky hladkým rýmem, syllogismu bystrou hrou!“ A jak v sklepě Auerbacha začal kejkle provádět, krčmářova kredenc v koutě na velbloudí rostla hřbet, samy z pochev letly meče, z děr ve stole víno teče, při hlaholu dud a trub komínem i oknem letí na sudu a na koštěti Lilita a Belzebub. Židle chodí s lidskou tváří, s velkým břichem sem a tam, 123 konvice se staví samy na police černý trám, tři sta koček, jen to blysklo, okny na ulici trysklo, sklo však celé nad úběl, krčmář, jenž sem vstrčil hlavu, dívaje se na tu vřavu, rázem uši oslí měl. Dvanáct bilo. Hluk a povyk přešel v teskné mlčení. Faust dí: Nyní ukážu vám vrchol svého umění, předvolám vám duši lidskou, čistou, pravou, etherickou, spjatou pouze v stínu tvar, nebude to lstí a klamem, Albert Magnus s Nostradamem zřel ji tak i Abelard. Na protější stěnu chvatně velké plátno napíná, muří nohy kreslí vzduchem, kruhů tlum se protíná, magická kol táhne kola a pak velkým hlasem volá: Vzhůru z hrobů, duše, sem, ať jsi Nimrod nebo Abel, ať vás zrodil Řím či Babel, ať jste drakem, lvem či psem! A tak před ztrnulým davem Alexandr Velký šel, 124 Hektor, Ajax, Andromacha, v tváři majíc věčný žel, v posléz zářící a mladá Heleny též vzplála vnada nesmrtelná na plátně, v oné chvíli v krásy květu když se sboru Trojských kmetů objevila památně. A brak bohů Olympických na plátně se potácí, v tom křik’ někdo ze zástupu: Chceme látky domácí! Výborně! hned dav se durdí: Nač to dávné haraburdí? Viděti chcem předky své! Fausta křik ten nepomate, bručí páté přes deváté, nové duše v oběh zve. A tak Libuše se zjeví, hvězdu zlatou na čele, kníže Václav jak v boj hřímá, kol svých skrání anděléanděle, Břetislav pak s Otakarem, mohutnost se síly žárem, chlouba zašlých století, v posled Karel, otec země, nachýlené k zemi témě, jak žil všechněm v paměti! Křik a úžas – kdosi z davu vykřik’: Mrtvé nechte spát; 125 já bych rád, ať zjeví se tu Václav král a jeho kat! Faust se usmál: Vždyť je tady! Pijáků všech dlouhé řady hned se obrátily v kout; jako přízrak král tam seděl, v číši hleděl, vše ač věděl, ani brvou nechtěl hnout! V tom křik’ jiný: Na tvém plátně ať se zjeví mistr Jan, jehož mocným vlivem byl nám Kutnohorský dekret dán! Hluk a jásot, číše znějí, nadšením se ňadra chvějí: Dlouho živ a zdráv nám buď! Hrůzy Říma, hrůzy pekla přemoh’ on a jím zas vtekla otců síla v chabou hruď! A juž na Faustově plátně každý vážné rysy zřel, až tu v lesku nadpozemském Bethlemský stál kazatel, spanilá tvář Bohem vzňata! Všecky jala hrůza svatá, mlčky k druhu tisk’ se druh, cítil každý, že v té chvíli v směšnou jejich kratochvíli nesmrtelný vkročil duch. Ale běda – kolem plátna jaký rudý hraje žár? 126 roste vlnami a hltá kolem látky vetchý cár! Hoří! vykřik’ dav a vstával. Divoce Faust rukou mával, zmizel obraz, zmizel žeh. Co ten plamen, pekla hráči? Klidně Faust dí: Vždycky kráčí světem velduch v plamenech! Jedno, ať mu blbců zloba pod nohou je roznítí, či ať z ňader šlehají mu, jen když tmy kol osvítí! Proto genius se zrodil, aby pochodeň v tmy hodil, které kryjí staletí, aby plál a hřál a svítil a pak žáru, který vznítil, první stal se obětí! 127