Selský Otčenáš.

Selský Otčenáš.
Otče náš, jenž jsi v nebi, ó slyš! skroušeným voláme hlasem, za živa jsme v pekle již, myslíme, věř nám to, časem. Kdo jen může, dře nás z kůže, vrchnost je čertem, správce je rasem. Tvé jméno posvěceno buď, snad se tak smiluješ přeci, odvahu vliješ nám v znavenou hruď, sílu dáš vyhublé pleci. Jsi otec náš, viď? Tvé království přijď! Jsme tu jak hladová ptáčata v kleci. Hezké to ovšem z faráře úst: Věčná budbuď vůle tvá všady! Ach, panstvo má věčně jen masopust, co sedláci zmírají hlady. Rač to dáti, tvá ať platí vůle víc nežli panské spády. 129 Chléb náš vezdejší, dnes, vždy nám dej, to prosba, každý již pláče; otčenáš celý v tom, ó vyslyš jej! vždyť zrnko si najde i ptáče; my však v životu ráno robotu máme a z večera – karabáče. Odpusť nám, čím jsme hřešili kdys, však čím na nás hřešili páni, na nebi soudcem nechť věčným tys, když zde jsme týráni, štváni, jak zvěř v mdlobě, jim ni tobě odpustit, bože, nemůžem ani. Však v pokušení neuveď nás, bysme na jarmo své zvykli, zapřeli věčný svobody hlas a proti svým dětem se spikli, by každý slep zahodil cep, jak zvěř by v blátě zašli jsme, znikli. Od zlého zbav nás, ať je to daň, desátek, žoldák, či plamen, syp zlaté zrní tvoje nám dlaňv dlaň, pánům však na hrdlo kámen; v okamžení sedlák změní celý svět v nebeské království – Amen. 130