Čechy.
Nad velebou Tvých lesů, niv Tvých požehnáním,
nad prostou krásou vsí, nad ruchem starých měst,
když ve radostném plesu šťastný syn se skláním,
Ti chtěje ve kadeř své písně snítku vplést,
proč váhám, proč se třesu, stěží slze bráním?
Já chudý, královna Ty zářné velebnosti,
já dítě vteřiny, Ty paní budoucnosti,
můj věnec ze slov jen, Tvůj z nesmrtelných hvězd!
Na zkvetlém sedíš luhu, o hor příkré svahy
Své moci vědoma se klidně opíráš,
Tvým obrovitým křeslem skal jsou nahé prahy
kol čela pralesy jak hustý závoj máš;
u nohou Tvojich v duhu plné svěží vláhy,
kam oko pohledne, se vlní klasů moře
až v obor modravý, kde ruku hora hoře
jak v tanec podává – Tvá neproniklá stráž!
Tvá říza stříbrem tkaná, to jsou Tvoje řeky,
jak ženou v poskoku se vrchů přes bradla!
Z Tvých ňader tato manna pramení se věky,
by v život věčný zas Tvá krása omladla,
z nich každá k Tvojí kráse nové nese vděky:
ta perly bohaté Ti tká do rusých vlasů,
ta hvězdy stříbrné do zlata Tvojich klasů,
Tvé krásy báječné jsou zářná zrcadla.
155
Jak drahokamy třpytné rybníky Tvé planou
ve bujné zeleni bříz, olší, starých vrb,
přes Tvoje pláně žitné vánky tiché vanou,
Tvůj dech to blahostný! – A v chatkách svítí krb,
a staré, milé zvěsti s báby retů kanou,
vše k sobě tulí se. – Z vod venku vstává pára,
a z lesa kolouchy laň k pastvě vede stará,
a jak Tvůj diadem se blyští luny srp.
Pak vidím v slunci dřímat valné Tvoje lesy,
skřek ptactva v mraku, slyš, a zvěře v houšti řev,
na kraji blíže lesa v pestré květů směsi
v sluch z louky zaznívá sekáčů hovor, zpěv,
jak v ohlas žežhulice ozvala se kdesi...
Tam zní klepání kos a tam svou brázdou táhne
dál trpělivý vůl, rád ve jhu šíji nahne
a v povel oráče zní veselý smích děv.
Tvá města ať jsou skryta pod vrchů Tvých štítem,
na pláni veselé ať řekou věnčena,
směs oken jejich vítá chodce vlídným třpytem,
sta bájí povídá jich ulic ozvěna,
když měsíc se jim vplítá do starých štítů svitem,
vždy kouzlí před zraky Tvou minulost, ó matko!
Slyš, bije půlnoc juž! – Jak ticho a jak sladko,
až vniká pod brvy mně slza plamenná!
A srdce Tvého srdce – divuplná Praha!
Ó kdo by neslyšel v ní Tvého žití tep?
To klenotnice, kam vždy ruka Tvoje sahá
pro hávu svého šperk i ducha svého chléb.
156
Ó jásej, matko, pohleď, roste a se vzmáhá!
Jak přeplněná číš vře žitím jarým ruchem,
je vskutku srdcem Tvým, Tvým dechem a Tvým duchem;
kraj rukou dělnou jest, myslící ona leb.
Zde nelze za zlé míti chvějící se ruce,
když závoj dějů Tvých odhalí na chvíli,
ač ve pohnutí divém ňadra bouří prudce;
Tvé kvítí budoucna vše pučí z mohyly,
Tvá každá radost byla stopena vždy v muce.
Leč žiješ, doufáš zas, jsi nové síly plna
a Tvojím vzkříšením zní hory, luh i vlna,
a nadějí Tvých květ plá čistý, spanilý!
Z Tvých dávných hradů zbyly ovšem zříceniny,
jež patří posupně z tmy lesů v světlý kraj,
v nich pouze vítr kvílí, plaší černé stíny,
mech hubí kamení a zapomnění báj;
však v městech, vsích ruch čilý, život nový, jiný,
tam otců minulost je símě, z něhož klíčí
žár v srdce pravnuků, jenž poroby jho zničí
a Tebe, matko má, si vzdělá na svůj ráj.
Ó země slzí, krve, myšlenek a činů,
v Svém velká bohatství a větší v pádu Svém,
ó s čela svého shrň juž těžký závoj stínů,
a staré slávy Své si přitkni diadém!
Věř v lásku dcer Svých, matko, v zmužilost Svých synů!
Hle, v prvním nadšení a s bouřným srdce plesem
Ti myšlenky a krev, Ti sny a skutky nesem,
bys šťastna byla zas a velká, všichni chcem!
157
Nuž, odhaliž nám svoje všecky luzné krásy:
Svých lesů tišiny, Svých řek a jezer třpyt,
ať ve pohledu na Tě zvlhnou naše řasy
a s plesem, radostí se snoubí žárný cit,
Tě přes klamy a boje vésti v přístav spásy!
Tvou krásu, velikost ať oceníme zcela,
ať prací s šíje kruh a písní vrásky s čela
Ti, matko, shladíme, byť los náš proto – mřít!
Ty povzneseš v lesk slávy královské Své témě
a velká bohatstvím a zkvětlá úrodou,
zas budeš Karla, Husa, Žižky volná země,
zas vůní prodchnutá a zpěvy, lahodou.
Pak věřím, že v hrob tmavý po letech k nám jemně
zvěst dojde, divý ples procitne v našem prachu,
že trůníš v moci své, ve staré slávy nachu,
ve lásce dětí svých jsouc silná svobodou!
Tu víru posud v hrudi, klenot vzácný, máme,
že lepší zaplane Ti jednou budoucnost,
že synů dav se vzbudí, Tvoje pouta zláme,
v Tvůj vínek zasadí zas nové slávy skvost,
a Blaník otevře se, věštba neoklame!
Juž jede kníže Tvůj, nad jeho hlavou vlaje
ta stará orlice a v ústret jemu plaje
sta ohňů zářících jak hvězdný k slávě most!
158