II. A zas to srdce, nerozumné děcko,

Jaroslav Vrchlický

II.
A zas to srdce, nerozumné děcko,
A zas to srdce, nerozumné děcko,
se odbýt nedá, číši sladké těchy 135 ždá stále víc, ne pouze lampy plamen, i lampy úběl, který plamen skrývá, chce zváti svým! Chce patřiti v tvé oči, v ty snivé hvězdy na svém nebesklonu, chce líbati a tisknouti tvé ruce, ty drahé lilje, měkké tak a vonné, chce líbat rty, poupata plných růží, kam jako rosná perla zbloudí často tvá duše, čekající, bych ji vypil; chce úsměv tvůj, chce objetí tvých paží, těch mateřských a plných tklivé něhy, chce samet ňader tvých, kde smilování a soucit leží jako pohled Boha, chce vlasy tvé, chce hedvábné ty vlasy, v něž chytla’s duši mou – chce tebe celou! A v chtění tom vše chytá nedočkavě, vše chytá nedočkavě a vše líbá, list papíru, kde dlela tvoje ruka, list knihy, kde tvé spočinulo oko, ten koberec, kde noha tvoje stála, ten loká vzduch, jejž rty tvé pily s mými, to světlo, jímž jsme spolu šli kdys večer. To vše, tvou posvěceno přítomností, kus bytosti tvé, kus je tvojí duše, a přec, o žel! že ty to nejsi celá!
136