VII. Tak stvořili jsme sobě jiný svět.

Jaroslav Vrchlický

VII.
Tak stvořili jsme sobě jiný svět.

V tom jednom žijem, že jen musíme, jen na oko všedními úkony, jež vyžaduje denní potřeba; však rázem orlí spějem perutí v ten druhý, v kterém žijem dušemi a srdcem především a vzpomínkou. 141 Viď, nejdražší, že vskutku tomu tak? Kdos ptá se něco – ty mu odpovíš, kdos přijde, odchází – to jedno jest, kdos šeptá o tobě – co do toho? Kdos urazí tě, když mu libo tak, kdos velebí – to jako urážka. Tvá duše jinde v světě lepším jest, kde žiju, dýchám já jen pro tebe. A není ješitnost, že mluvím tak, vždyť i v mém žití stejně děje se. Když odcházímodcházím, já žiju myšlénkou, že vrátím se, vše druhé mezi tím, než uzřím zas tvůj sladký obličej, jest fádní jen a nutná mezihra, jsou stíny jen, mně slunce halící. Mám v duši tebe pouze jedinou a tobě dýchám, žiju napořád, jak ve mně ty! – Ó, shodo čarovná! Má lásko svatá! Perlo mojich snů! jsem hotov škebli v život rozbíti, bych tebe vylovil si pro sebe! A ty to víš, ty cítíš lásku mou, tvá ňadra se jak harfa nebeská pod mými prsty chvějí kouzelně, dí oko „ano!“, co rty líbají. Ó, těšitelko duše posvátná, ó, bože světa lepšího než můj, ó, holubice, nebes mír buď tvým, jak moje láska tebe oblétá! 142