VEČERNICI!

VEČERNICI!
Ó sladká hvězdo, každý den která mi hledíš do oken, mé střežíš bdění, zlatíš sen! Démante z kštice Venuše, sny lásky v snivé předtuše mi házející do duše! Ty zlatý květe rajských niv, tak plát a smát se, nebes div, já neviděl tě jaktěživ! Ty žhavá jiskro prasvětla, z vesmíru výhně vylétlá, proč v okně mém jsi vykvetla? Či seraf noře hlavu v jas tě s křídel v brázdy nebe střás v ten záhon věčných sedmikrás? 23 Teď jako safír modravá, tak líbezná, tak laskavá mi kyneš z nebes mlhava! V mé dumy sladká odpověď, ty jemným nachem házíš teď svit opálový v mlhy změť. Ó, hvězdo lásky, sladkých dum, tě potok zná i stromů šum, kde rtové sklánějí se k rtům! Tě mezi růží tisíci též dobře znají slavíci i světlušky v tmách tančící! Když retu ret se dotýká, na péro slétáš básníka, když perel šňůrku navlíká. A nejlíp hoříš, blesk a kmit, v milenky oku, slzí třpyt když září svou chceš zastínit. 24 Tu v žárné slze skaneš v ret, jak rosná krůpěj padá v květ, tu básní lásky zvučí svět! Ó, sladká hvězdo, každý den mi plaň a hlediž do oken, mé bdění střež, můj vyzlať sen! 25