DUBNOVÁ IDYLKA.

DUBNOVÁ IDYLKA.
Zas duben jaru otevírá do kořen dvéře, azur zírá skrz holých snětí vzdušnou síť, pod suchou travou loňské zimy naň stébly kývá zelenými, zas pažit smavý volá: Přijď! Kos hnul se s drozdem v tuše jara, zas hledají se hnízda stará, slyš jásavý jich plesný hvizd! Však víc než ptáci a než tráva že k nám se vrací Vesna smavá, víc fialek než velký list, Mněmně dí to lehký šustot šatu po suchém listí, v čilém chvatu jdou sborem dívky v městský sad, 58 jsem jist, že ty k nám Vesnu zvábí, ba víc, jich vlasů do hedvábí hoch Amor že se chytne rád. Hle, jak se rozptýlily parkem. A zázrak, v chvilce zříš je párkem, ku každé kde jen vzal se hoch? Na lávku sednou – sladká chvilka! Však v počtu jich je malá mýlka, je posud holý šeřík, hloh. A stromy bez listí jsou skoremskorem, a jdeš-li stezkou v parku horem, jak skrze krajky vidíš v hloub, jak ruka hledá ruku chvatně... Jsou zastíněny ještě špatně, je vidíš zevšad, kam jsi vstoup’. Je záhy mate pohled drzý a cítí, že si vyšly brzy, že třeba ještě strpení, než hloh a střemcha, planá růže nad skráně jejich sklenout může své stinné, vonné lupení. 59 Ó, děti, dál, jen milujte se! Kdo tak vás nyní vidí v lese, ten milenec je zároveň, či básník, jemuž Vesny ruka na skráně s novou písní ťuká jak bouřná míza v mladý peň! 60