KYTICE.

Jaroslav Vrchlický

KYTICE.
Na kluzišti, kde stáčí se a kmitá rej dívčích nožek vířící, kde bruslí síť se dobrodružně splítá, jsem našel malou kytici. Fialky parmské, kol nich velké listy jak na ochranu před zimou; ten výdech květů – jemný tak a čistý a jaro táhlo duší mou. Kdo ztratil je? – Čí ručka byla líná je nésti ve bruslení vír? Čí ňadra mladá, málo pohostinná, jež dýší posud klid a mír Aa neznajíce vášní bouř a zmatky jen pod své matky polibkem se zachvívají v oddech snivý, sladký, tu kytku malou střásla sem? 75 I zvedám zbožně ji; zde věru nemá být rozdupána netečně, vždyť její vůně sladká, jiným němá, ta ke mně mluví srdečně. Z těch útlých ňader cos na květech zbylo. Buď zdráva, vůni přesladká! Co z tebe teď se v duši mojí lilo, toť mládí zlatá pohádka! 76