ERIGONA.

Jaroslav Vrchlický

ERIGONA.
U staré zdi, jež révou kryta celá, tam sedí, úsměv po rtu jejím bloudí, sní, nevidí, že s hora zvolna loudí se hrozen k ní, přes rámě se jí sklání ku ňadrům, jejichž vlna rozechvělá se náhle vzpjala v bouřlivějším vlání. Juž hrozen tmavý na ňadrech jí leží a rajský cit jí celým tělem běží. A dlouho sní – však v tom ji bázeň jímá i procitne... Má věřit zraku svému? Kde hrozen byl, tam Dyonis teď dřímá – i zavře zrak a vzdá se celá jemu. 98