FAUSTA.

Jaroslav Vrchlický

FAUSTA.
Římského konsula to přísná dcera. Jí pozadím je chrámu klenba šerášerá, taj divný dříme jí v záhybech řízy, zrak její rozhodný má půvab cizí, je velitelský, pomalý sklon hlavy. Je vidět, dědictví že dávné slávy jí ňadra dme pod tunikou, jež nachem je ovroubena. Ve pohledu plachém k ní barbar plíží se a otrok padá na kolena. Jest ještě velmi mladá, však vážnosť starší dělá ji a pýcha. Že milujemiluje, se nepřizná, ni z ticha si nezavzdychne; otrokyně slovu naslouchá klidně, do zrcadla z kovu své zraky hroužíc. Jen když vyjde z láznělázně, se usměje. Zří v život, nezná bázně, 104 ví, s klidem stejným že svou vloží patu na milence šíj, lásky ve záchvatu až obejme ji svalnatou svou páží, jak služce dlouhou jehlu do zad vráží. 105