SEMPER EADEM.

Jaroslav Vrchlický

SEMPER EADEM.
Cos jako z štětce velikého Giotta by spadlo do tahů jí, sladká nota z harf andělů, jež kreslil Fiesole, u trůnu Panny, kteří hrají dole, jí táhne úsměvem, jenž sladký, snivý jest odlesk duše. Přes edenské nivy tak spějí stíny duchů v blahé chvíli. Skráň její v blahé pokoře se chýlí, jak čekala by na kyn vůle vyšší. A nikdy neodmlouvá, vzdechem ztiší, čím srdce přeplněno jako vása tak rádo vzkypí. V světě, kde jen zkáza a zhouba vládne, pustá vřava denní jde jako sen, jenž v skutečnosť se mění, jak dennice na blednoucím juž nebi, pod kterou stíny noční jen se šklebí, 115 v skrýš hvozdů prchajíce; v čisté kráse svých sester ona „Proč jen blednou?“ ptá se a vítězící azurem jde sama. Dnes po letech, kdy žití trpké drama ji zburcovalo v kapkách žluče stálých nám lijíc smutek v pochmurný dnů kalich, dnes ještě zřím ji s tím úsměvem blaha, jenž jako anděl, který duše tahá z tmy po řetěze hvězd, je stále silný a dobrý, tichý, spravedlivý, sdílný, jenž praví k všem, kdo v žalužalu, pot na skráni jdou životem: Ó, buďte požehnáni! 116