X. Onoho dne těžkou, trapnou cestu

X.
Onoho dne těžkou, trapnou cestu Onoho dne těžkou, trapnou cestu
zkusiv plně blížil jsem se k městu, ač se dosti blízké zraku zdálo, přece v mhách dál o pár honů stálo, a já zmdlen byl přespříliš. V tom jsem spatřil chýš, nebyla však příliš hostinná; však co platno, pozdní hodina nutila mne zaklepat u těch vrat. S loučí muž ven vyšel šedobradýšedobradý, statný, velký, tvrdých rysů v tváři, při louči, jež smutně září, ptal se drsným hlasem, co chci tady. Já šept’ „Nocleh“ – „Nemohu jej dát!“ „Co v tom brání?“ děl jsem plaše. „– Urážek je metou chatka naše, sotva byste mohl u nás spát.“ „A proč ne?“ – – „Nu já jsem kat!“ 44 Děl to hrdě, však též ironicky. „Příteli,“ dím, „ubohý červ lidský po tom málo ptá se, jen je rád, nocleh když mu někděněkde otvírá se.“ „Jak je libo.“ Muž tu krátce děl, zvedl louč, já za ním šel. Seděli jsme dlouho proti sobě, málomluvný statný stařík byl, k půlnoční když táhlo době, v přístěnek mne k loži provodil. Krátce „dobrou noc“ mi dal, odešel – já leh’ a spal. NáhleNáhle, nevím, co to bylo, co mne probudilo. Sen snad hrůzný zdrtil moje spaní. Rozhlednu se jizbou v chvíli ranní, jakýs lesklý pruh zřím září mihotavou, přihlednu blíž zděšeně, katův meč tu visel na stěně, katův meč – a zrovna nad mou hlavou. Konec spaní! – Myšlenek tu vírem,vírem celá moje bytost byla schvácena, meč ten, vlasatice plamenná, vyšel nad mé duše svatým mírem. Já všecky jeho zřel jsem oběti, já slyšel jejich ston a prokletí, boj zoufalý, když k špalku kat je táh’, když klekli, blysk’ a trysk’ v sled krve nach; 45 zřel tváře starých galejníků, a zhýralců a výstředníků, žen šíje nahé a prs bílý, těch, jež své děti utratily,utratily za jednu blaha chvíli. Ach, kolikrát jej vládce jeho vzpjal a do nevinných ťal, a nechť i vinni zasloužili, já cítil, tento trest jak surový a nekřesťanský jest. Já cítil starou tíž (já usnout nemoh’ již) těl, jejichž hlavy rubal tento meč; mně zdálo se, já padl v léč, a v zálohu – v tom děsný zjev, mně zdálo se, ten meč že potí krev, snad včera, ráno dnes, on ze všech sil ťal v bratra šíj, meč klidně pověsil, jej ani neotřel, a k ženě spáti šel, kde dnes já snil. Mne chytla bázeň jako běs, já po tmě hodil na se šat, a oknem skočil, dal se v chvat a běžel tam, kde les se ostrou čarou na obzoru tměl. Kat víc mne neuzřel. Když na mech při svítání v sled jsem kles’ a udiven kol hleděl, tu teprve jsem zvěděl, ký předsudek mé kroky v dálku nes’. 46 Oč lepší jsem já nežli tento kat? Meč pověsí nad chudé lože svoje a poklidně jde spat. Nás tíží denně nové, kruté boje. Mečem se polekáme, jenž na zdi visí, ne však oním ale, pro vlastní viny stále jejž v srdci vlastním denně nalézáme. 47