Orgie.

Orgie.
Tak jsem jednou v duši svojí – podzimní noc byla chmurná, do okenic vítr bušil a sníh padal v bláto cest – tak jsem jednou v duši svojí, na rtech maje trpkost dumy, v osamělé jizbě své probral orgie ty všecky, které lidstvo od Adama strojilo si během věků, uspati chtíc bídu svou. Pedant, který ve mně dřímá, začal pěkně od Sodomy, postupoval podle času do dob slunné Hellady; Satrapy a Faraony prošel, a též Džingischány, 180 u Nerona též se stavil na jediný okamžik; barbarů zřel hodokvasy, tryzny Skaldů, bohatýrů, maskarády trubadurů, mih’ se sály Vatikánu, ve smavých dnech renaissance, v středověku chmurných dnech. Šlehl jen tak mimochodem v bály při kongressu míru, když se zpíjel od tyrana osvobozený svět starý v scénách pastýřů a nymf. Jak to bídné vše a směšné! jedno druhé kopíruje od staletí k staletí! Já znám lepší, hlubší, sladší: sedět sám u věštců lásky, vmysliti se v symposion velikého Platona. Nechat buráceti v noci kol své hlavy vodopády věčných písní Homérových, stopovati v Lucrecovi veliký tep Kybely! Zříti v přísné oko Danta, kráčet peklem, letět nebem, laškovati s Ariostem, s Shelleyem pak chvilku snít. S Byronem nad Montblanc vzlétnout, s jeho Kainem hřímat v prostor, Miltonovy slyšet z hloubi 181 v odvet dunět varhany. S Mickiewiczem hřímat stepí za trojkami bědných psanců, s Faustem slézat srázný Brocken, s Hugem letět v ocean! A když vysílen a chabý padám, dát se zachytiti velkým křídlem Beethovena, když svou hřímá devátou, a v tmu vidět nekonečné sály plné gobelinů, fresk a soch allejí valnou,valnou až v dny naše mistrů všech. Parsifal co bohatýrský snímá lidstva velké hříchy, splynout v hudbu, ztuhnout v mramor, zpít se krásy orgií. Číši sem a růže do ní! Před obrazem drahé tváře tryskni, stance, jásej, noto, celou dlouhou mám tu noc! A když překvapí mne jitro s číší v ruce, na rtech úsměv, zadívá se přes mé rámě do sonetů Shakespeara. 182