HUMANISTÉ
[123]
HUMANISTÉ
ZPĚV PRVNÍ
ZPĚV PRVNÍ
Vidino zářící mojich snů, po letech opět se vracíš,
před mým zemdleným zrakem v přeludech nebeských hýříš,
odvrci tebe mám-li s klidnou a lhostejnou myslí,
nebo tě vtěsnat mám v mramor, který by vzdoroval věkům?
V dílně Michelangela porůzno balvany stály,
v každičkém zaklet byl sen, jejž rozmachem olbřímí paže
vtěloval titán! Velebná fikce! – Ale kdo já jsem?
Poslední z potulných žáků ve světe veliké krásy
mátožně vleku se v života všedního tísnivých poutech,
nadarmo ku výši hvězdné zvedám své toužící oko,
křídla svá rozpínám horlivě k zlatému vysoko slunci –
vůle jest nejlepší, chábnou však v rozletu perutím síly.
125
Minulé věky! Proč tak chorobně dráždíte vzbouřenou mysl?
Obrazy líčící dávné mi, krásné, zapadlé časy?
Vskutku spanilé před mojím strnulým okem jak tančí!
Zdráhám se, musím však. V posilu spějte vy, Musy,
kterým jsem věnoval snění svých nejsladší chvíle.
„Effeta!“ šeptněte, dýchněte v ukryté ňader mých zdroje,
pohár ať rozkoše z písně vysoko k nebi se perlí!
Zvláště ty, velebná, mramorné v klíně svém držící desky,
Klió, ozvi se k výzvě mé v epickém starobném verši.
Nežádám, hlas tvůj aby zněl válečnou polnicí běsnou,
líčící boje a turnaje, spády vše železných hrdin,
mírněji sladiž své zvuky v domácí idylky píseň,
po špičkách přikraď se tiše, do ucha miláčku šeptej!
Renesance! Nechťsi i pozdní květe mi vítej!
Odpolední zářící slunce co kouzlí tu barev,
před noci příchodem všady vlá půvab s lahodou měkkou,
barvy vše tlumeny jsou a odstínů hlubokých plné,
lehce se dýše, vůně se táhne bezchmurným nebem,
tajemné kouzlo spřádá vesmír, všecko jest hudbou,
samy člověctva odvěké tichnou idejné spory,
vše se ladí v odlesku antiky v líbezný souzvuk,
rolničkou smíchu, v němž humoru popěvek laškovně zazní,
aby v maškarním obrazů reji zaplála myšlenky pravda!
Zříceniny halené pláštěm buků a jedlí,
chmurnou hranou valů svých do kraje patřící vážně,
kterak v Ohře tichounkých vlnách zhlíží se rys váš!
Vy jste dějištěm byly mého skrovného děje,
mluvte, svědkové, nyní! Nadarmo! Němý jest kámen,
po stopách reků mých oko tu nadarmo pátrajíc bádá,
nikde ohlasu, zvěsti, památky z minulých časů,
příroda zamlklá, stromy hlaholí šumíce větrem,
126
poštolka s rorejsem oblétá v skřeku cimbuří trosky,
v noci pak sova a netopýr se tu o slovo hlásí.
Kouzlo však minulé doby opřádá zdivo i zeleň,
tajemné kouzlo, které mi všecko doplnit musí,
o čemž praotců vetchý pergamen hovoří tiše.
Vrátký duben nestálý v den, kdy má začíná píseň,
nad spícím zastavil hradem své nejisté, mátožné kroky,
šedá mračna se válela nad lesy v strhaných chumlech,
s nimiž ospalé slunce nerovný svádělo zápas.
Chvílí drobná prška přehnala údolím cval svůj,
hvízdal vichr ledový po valech, hradbách a věžích,
hvízdal po stráních, na kterých první poslové jara –
bledule, sněženka tiskly se z chumáčů loňského listí,
zpod keřů zežloutlých větví v podrostu mladičkých lísek.
Chvílemi hasištejnské mlhami probleskly věže,
v tabulkách oken olovem vroubených o šesti hranách
kmitlo se mlhami těžce z výšin svých válčící slunce,
šlehlo v komnaty velké, prostranné, tulivé šero,
v prvním patře slavného, starého, panského sídla.
Prázdná byla komnata, posud vše na hradě spalo,
v krbu jen tavil se žárem obrovských polen stoh valný,
dýchaje v útulnou komnatu příjemné, sálavé teplo.
Dotěrný paprsk se pozvolna jizby stěnami táhnul,
ozářil přeletem příhrady plničké přerůzných svazků,
knížek a svitků pergamenových v podivných vazbách,
foliantů tlustých ve oslí bělounké kůži,
podivných dotknul se přístrojů stojících na malém stolku
blíže okna, hvězdářských tub a kvadrantů různých,
asterolabií velikých v mosazné vetknutých pásy,
vycpaných ptáků i koster holých na skříních čnících,
až pak utkvěl konečně těkavým, třpytným svým šípem
na zdobně řezaném pulpitu, na kterém celičké kupy
127
popsaných listů se vršily v malebné směsici pestré.
Psací stůl to Bohuslava, hradního pána.
Do noci pracoval dlouho, chřestící dubnová prška
v okna bila mu, při lampy tichém pracoval světle
na lehkých řetízkách, které se komnaty od stropu třásly.
Stará lampa, kterou pán z asijských přivezl končin,
lehce ji upravit dal ku potřebám novější doby.
Starý s patinou bronz to lehounkých měděných kroužků,
končících v amforu měkkých linií, helénských tvarů,
sfingami ozdobenou po stranách kolem a kolem.
Ticho bylo v komnatě, občas jen zaprasklo v krbu
navršené dříví v čarovné hroutíc se zámky
z ohořelých haluzí, po kterých tančily jiskry.
První, kdo přerušil útulné ticho panské té jizby,
byla paní Agatha, ode všech Háta jen zvána,
ženský to jediný živel panského celého sídla,
víc než kastelánka úřadem, svědčily klíče,
kovovém na kroužku visíce u pásu hedvábné řízy
s kabelkou protkanou zlatem a bílých perliček řadou.
Ctná ta dáma mohla se blížiti ku čtyřicítce;
v černé kadeři jeden se nekmit šedivý vlásek,
její pleť se dosavad hladce a bělounce skvěla,
tónem uzralé meruňky kvetlo jí dojemně líčko,
plným lalouškem třásla se růžová kulatá brada,
ňadra mocná zvedala klidně rytmické vlny –
její krok byl vážný a vysoko nesla se hlava
v přehojném rámci pletenců sepjatých modrou stuhou.
Okem bystrým, které se po všem kol rozhlédlo pilně,
zkušeně přelétla všecko, nebo jí nejmenší prášek
neušel na stolcích, regálech podél říms řezaných zdobně.
V patách za ní hraběcí písař vklouz, nazvaný Lukáš;
bodrý stařík byl zdravý, na tenkých nožičkách, hbitý,
Bohuslavův tajemník chytré a podlouhlé tváře,
128
vousu střiženého do hrotu bradičky kozí,
v hávu černém, přepjatém na bedrech hubených, ostrých,
s koženým pásem širokým s blýskavou stříbrnou sponou,
v střevících černých, s bělostným krejzlem okolo hrdla,
v ruce své biret mačkal sametný s kamzičí bradou.
Paní Háta sotva zrak s písařem Lukášem střetla,
na čele naběhla vysoko modrá jí nevole žilka,
písaři rovněž jízlivost kmitla se v každém úst koutku:
dávnoť mezi oběma nenávist potajná vřela,
kdo by z nich dříve postoupit mohl ve přízni páně,
zavděčit jemu se něčím, posloužit dřív, než se nadál,
vhod mu přijíti v čemkoliv, trochu jen, jak bylo možné.
Urputnou spolu o to již dlouho sváděli půtku.
Paní Háta, pokud jí luzné kynulo mládí,
od let, již pán co se z jihu z dálných cest vrátil,
pozděj rovněž u dvora svou když opustil službu,
a svůj poklidný Hasištejn s Prahou a Budínem směnil,
snula nejednou v snech své vábné a netknuté krásy
smělejší o pánu plány, než na mysl vstoupit jí měly.
Výbornou předsíní k srdci pánově – myslila chudák –
žaludek nejednou bývá, v krmičkách lahodných, různých
skvostně se vyznala, častou si pánovu získavši chválu –
hlavně při hodech loveckých, dříve jak bývaly zvykem,
četné když na zámku sjelo se cizí i okolní panstvo.
Chválou neskrblil nikdy vlídný a štědrý též vladař.
Ovšem potuchy neměla, srdci proč pánově bližší
výborný Lukáš byl, k výhodě přehojnou, účinnou prací.
Mnohoť časem pochopil z pánovy studovny, zvláště
v nákupech starých knížek znalec byl obratný velmi,
který libráři pánově úlovek zkořistil častý
nebo obstaral potají celou knih zásilku pracně,
takže při pracích učených milou byl pomůckou pánu.
Listy obstarával rovněž celému zámku
spolehlivě, vybíral posly, přečasto sám též
129
nedbaje plískanic, zimy a léta střídavých obměn,
dojížděl ochotně na oslu, kam jen kamkoli libo.
Šprýmař veselý k tomu, žertu on nezkazil nikdy,
vráz vždy vtipným znal slovem odrazit každičký útok,
rozmarný patron; kdežto svárlivou byla vždy Háta
ješitná, sobecká, po vyšších cílech se ženoucí stále.
Důvod ještě pak jeden víc pána k Lukáši poutal,
o kterém ovšem na celém zámku nevěděl nikdo –
(já však mohu jej čtenářům do úška potajmo šeptnout).
V mládí dobách Bohuslav s Lukášem potají rovněž
hořeli pro kalich boží – ovšem, dnes jináče bylo.
O tom dnes pouze zmínit se bylo by pánovi hrůzou,
nikdy dnes nebyl by k tomu přiznal se nikomu více.
Lukáš též musil se zříci dřívější otců svých víry,
kacířské bratří nauky, zříci se kalichu Páně,
umlčet pokorně musil, v mládí co poutalo oba,
dál jen zručností svou i znalostí drahý byl vládci,
věrností neméně ryzí po léta zkoušenou drahně.
Vždy – jak nyní též – oba se srazili v šarvátce slovní
jako vždy vedené tichým, však jízlivým tempem:
„Ráda bych věděla věru, časně kam spěchá náš Merkur
hasištejnský, čili snad, odkud se zrána k nám vrací.
Že se vrací, důkaz mám jistý, podlahu celou
zdělal zle mi nohou svou nejapnou, ztratil z ní křídla
nebo spíš, řekla bych, neměl jich nikdy vzácný pan Lukáš.“
„Ano, vrátil se, vrátil,“ s posměchem odsekl písař,
Merkur hasištejnský, „z vůle však pánovy, kde byl,
nemůže říci, strach má, zkušenost rovněž mu velí –
kapitolským kejhavým husičkám chytře se vyhnout.“
Pravil, na kolík – dančí to paroh – zavěsil klidně
pušku s řemenem, bez které procházkou nevyšel nikdy,
baret přidal též k ní a nevšimnuv Háty víc sobě
130
z libráře příhrady knihu vzal obhroublou, těžkou,
přikročil k oknu s ní, do čtení tiše, pilně se pustil.
Ale paní Hátě rozběh se v ústech zlý jazýček ostrý:
„Takto blátem cest zhyzděný jizbu mi zhyzditi chcete!
Vari, strýčku Lukáši!“ Háta spustila vádu.
„Bylo by, tetko, lépe,“ odvětil poklidně Lukáš –
„o snídani pána i paniců kdyby vám péče
bouřila raději vaše panenská, mohutná ňadra,
nebo včera mi nařídil pán, již po sedmé aspoň,
že nám vyrazit nutno.“
„Jakže, bláznivý dědku?
Po sedmé vyrazit, pán řek? Mně však ničeho neděl,
což jsem vševědoucí? Nemoh to říci pán dříve?
K čemu kastelánkou, k čemu jsem na hradě paní?“
„Na hradě, pokud vím, jediný pán jest, Bohuslav, pán můj;
o paní neslyšel jsem a paní té neviděl nikdy,
znám jen Hátu, kuchařku, strůjkyni krmiček vábných –
v tom vám již pomoci nemohu, líbezná, panenská nymfo,“
s pohrdou pravil tak stařík, kývaje kozí svou bradkou.
„Táhněte!“ Háta vzkřikla, „nejvyšší věru čas máte,
otazníku zkřivený, uteklý z kroniky jakés,
moly rozžraný paragrafe, táhněte odtud!“
„Vyčkat musím pána, nehnu se, spanilá nymfo!“
Chtěla řízného cosi odvětit, z komnaty vedle
vážně duněly kroky sem z pánovy ložnice blíže,
ztichla proto a z libráře s planoucím odešla okem,
po straně šlehla jím k Lukáši, který vstříc postoupil pánu
131
s úklonou hlubokou, rázem se těžké rozlétly dvéře,
na prahu zjevil se pán již, statná postava lepá
v španělském úboru černém, v stojatém španělském límci,
s pláštíkem na bedrách statných, s kordiskem u pasu krátkým,
s řetězem na hrdle zlatým, kde houpal se veliký peníz
s Jiřím Drakobijcem. Lukáši pokynul vlídně
hlavu schýliv poněkud s kadeří přehojnou zdobou,
kterými nejedna stříbrná šedin táhla se nitka.
„Nuže, Lukáši,“ tázal se měkce svým lahodným hlasem;
„bude možno vyjeti zrána hned, jak jsem to určil?“
„Příznivé právě počasí nevábí,“ skromně děl písař.
„To jsem již pozoroval,“ Bohuslav zamyšlen pravil,
„celou noc zle mi vichorem ložnice řinčela okna,
komínem znělo hvízdání, jako by v ďábelském tanci
příšer honil se zástup. Slavně však proniklo slunce,
zahnalo mátohy noční vítězně, deště což trochu –
lacině střesem jej se svých vlněných huňatých plášťů.
Ve zvyku odkládat nemám, co jsem si umínil jednou.
Pro hosty doběhni dolů, starou též Hátu mi zbubnuj,
snídaní horlivě v mžiku ať se nám na stole zjeví.”
„Však již stará zde fechtovala jazýčkem zdatně!“
Lukáš smál se ku dveřím chvatně stáčeje kroky.
„Oba staří jste blázni!“ Bohuslav hlasně se zasmál,
„což vy necháte kdy svých hadruňků marných a lichých?
Dříve Plejády ustanou letos v svém deštivém shonu,
na Ereb změní se země a všecky dřív pohasnou hvězdy,
nežli s Lukášem Háta se smíří na Hasištejně.“
132
Zatím v jídelně vedlejší přikryla tabuli Háta
ubrusem kmentovým, v kterém se vyšitých květů směs smála,
sluhové karafy donesli se zlatým, rudým též vínem,
blízké jež skýtaly Žernoseky v nadbytku hojném,
Mělník vzdálenější příbuzně ze zásob podal
temný granát, po Karlu Čtvrtém lahodný odkaz.
Jiní co studenou srnčí kýtou tabuli krášlí,
sýrem výtečným z labských niv žírných a tučných,
zákusky na míse stříbrné sama přináší Háta,
seřadí umnou vše rukou na stole, láhve i sklenky.
V jídelnu vchází Bohuslav, na křeslo usedá v čele.
Však již librářem, ložnicí ryčné sem hrnou se kroky,
nestačí dvéře jim, kterak sem vpadly již ve smíchu hlučném.
Takto kolouši hrnou se v oboře ku plným jeslím
divokých kaštanů na výzev dutý lesního rohu
tepouce hbitými nohami na mechu sněhové zmrazky.
Statní hoši: Sigismund, Mikuláš – z Lobkovic oba,
za nimi z Kadaně Wolfgang a Knobloch, Schmiedl Jan z Chebu,
kteréž synovcům v milou druž studií Bohuslav přibral,
Sturnus pak učitel jejich, poslední Lukáš jde, písař,
aby líp nad stolem bděl a sklenky doléval všem.
Sotva vstoupivše pána jak mladíci u stolu zhlédli,
rázem utichli, násilím spoutali smíchů svých trylky,
s poklonou uctivou zdravili dvorně strýce a pána.
Tento vstříc jim povyšel, každého políbil v čelo
s úsměvem líbezným, Sturnovi přátelsky kynul,
potom se k židli své, stojící v čele tabule, vrátil.
Mlčky začlo se jísti, řinčely vidličky, nože,
zátky otvíral ochotně Lukáš z omšených lahví,
133
dolévaje pečlivě tu i tam, kde bylo třeba –
čisté pánům, smíchané s vodou mladíkům čackým.
Když pak Bohuslav ryčně své od stolu odstrčil křeslo,
jako na povel skončili všichni a rovněž též vstali –
krátkou modlitbu tiše hradní pán v rychlosti řekl,
křížem latinským požehnav přitom čelo i prsa.
Padnul stín na všechněch tváře, rovněž zvážněli všickni,
mlčky stáli mladíci, za nimi Sturnus a Lukáš,
patrně čekali, pán až laskavě osloví všecky.
Tento v středu jich stoje projel svou prokvetlou bradu
a pak pravil vlídným svým hlasem, který jen slabě
chvěl se pohnutím, které on v srdci nadarmo dusil:
„Všecko, rozmilí mládci, ku svému dospěje konci,
zákon to prastarý světa, kterého obvyklé řády
nestaví žádná člověcká síla, úmysl žádný.
Dlouhá zdála se léta být, která jste strávit zde měli,
v dalekou budoucnost střelo se jejich neznámé pásmo,
prchal rok za rokem dále v klidu nám obvyklé práce,
v hodinách přesýpacích času až došel ves písek.
Všecko, co mohl jsem, milerád klad jsem před oči vaše,
otevřel rukou přeštědrou umění poklady všecky,
zázraky vědění řinul k vám vždycky ochotnou dlaní,
takže více – Hospodin svědek můj! – nelze vám říci.
Poznali zákon jste obojí: lidský i boží,
váhu dobra i zloby kterak lze ovládat soudem,
aby netknuté vždycky svaté zůstalo právo.
Poznali cesty jste všecky k výšinám odtud,
po kterých bezpečně dobrý můž v konec kráčeti člověk,
cestky též vedlejší porůzno ztajené při dráze hlavní,
kterými dlužno se brát, když najednou všecko se hroutí.
Rovněž jste poznali tajemné, svaté lečby ty zdroje,
náboženství, vědu, uměn všech lichotný přelud,
134
jimiž zapomnít bolů i trudů lze vítězně vždycky.
Moudrost znáte svádící ztracené ovečky k stádu –
Spasitel v Písma svatého skryl ji ctihodných blanách,
onu též, kterou k lidstvu kdy mluvili praotci dávní:
s Lykurgem kmetný Solón, Cicero, Tacitus přísný,
Vergil sladkodechý, Plato i velebný Sokrat.
Jedno snad před vámi dosud temnou jest haleno rouškou,
kterou nyní, všetečně nikoli, s rozvahou ale,
strhnouti máte, aby se celá vám zjevila Pravda,
život, skutečnost, světa běh celý bez falše a clony;
různé Osudu spády, Štěstěny rozmary všecky,
neb jsou přerůzné, divné dost někdy povahy lidí.
Není dosti, projíti netknutý na duši světem,
jako svědkem kvasu být pouze – dlužno tu více
prodělat života skutečné hody, brát na nich podíl,
zachovat přitom zdrávo vše srdce i rozum.
Toto čeká vás nyní. Propouštím s klidnou vás myslí.
„Vade mecum“ dal jsem vám pro další budoucí život.
Čtěte v něm denně sebranou myslí, památku zbožnou
zachovejte v srdci mi, který jsem po vašem otci
výchovu převzal vaši, v junáky vypěstil hochy,
čackými muži aby stali se k ozdobě vlasti.
Celý svět před vámi leží, hostina bohatá kyne,
na vás jest, moudře vše brát a s výborem zkoušet.
Že pak mládež sama z počátku zabloudí snadno,
nástrahám, svodům světa tohoto propadá záhy,
nechci pustiti v rozlety první vás bez vůdců moudrých.
Listy průvodní napsal jsem pro vás k přátelům svojím,
čekají v libráři vedle, na každém určeno jasně,
komu jej odevzdat, v cizí kamkoli přijdete město.
Nejeden z mužů těch můž vám být výborným rádcem
vítaným, netřeba klikatou života dlouhého poutí
zhrdati někým, k tomu jsou všichni mí oddaní druzi.
Z Mellerstadtu Polich učený jako náš Kornel,
135
Šlechta ušlechtilý, horlivý Adelman Bernard –
ostatní všichni přátelé zkoušení, nadšením, prací.
Sturnus, milý váš instruktor, přítel a oddaný rádce,
s vámi aspoň na první do světa vydá se zkoušku.
Předobře znáte jej, vím to bezpečně, rádi jej máte.
K němu se vším spěchejte, cokoliv ohrozit může
vaši cestu, jako by na mém první stál místě,
pište často, z ciziny vždycky milá jest zpráva –
netřeba plýtvati slovy, v údajích správným však býti.
Bůh buď s vámi, přesladká nad vámi baldachýn spásy
povznášej Panna! Jděte již, druži má milá!“
Domluvil Bohuslav. Sotva jen stěží své pohnutí zdržel.
Junáci oba, Mikuláš, Sigismund plakali vroucně,
ruce líbali pánu, milému strýčkovi svému,
vážně stáli ostatní mládci, Sturnus a Lukáš.
Mezi dveřmi zdivená celá stanula Háta,
cípem zástěry, u které spousta chřestila klíčů,
vlhké stírala oči, nevědouc, co se to děje.
136