MODERNÍ HAVRAN

MODERNÍ HAVRAN
V půlnoci kdys v soumrak čirý mrzut bděl jsem sám a sirý nad moravských kritik spoustou, zoufalou jsem skláněl líc; skoro schvátilo mne spaní, an ruch lehký znenadání ozval se jak zaklepání na mé dveře a zas nic. Z tiskárny to, pravím k sobě, pro rukopis – a víc nic, pouze to a pranic víc. Jasně paměť má mi praví, prosinec byl mrazný, tmavý, kdy se nejspíš něco kradí vezme za chléb a pár jitrnic před vánoci do nákladu; 293 rval jsem vlas a tahal bradu, na mnohou jsem myslel „kládu“, jakž má jiný na tisíc, na zářící stříbrem kládu jichž má jiný na tisíc, já už dávno nemám nic. Dohořelo v kamnech uhlí, zimou div jsem nebyl ztuhlý, plní se a vlní mysl také tísně neznajíc, takže srdce si dodávám kluk z tiskárny – a již vstávám, jde již, sobě předříkávám, pro rukopis a víc nic, pro rukopis, jejž jsi dlužen, z tiskárny kluk a nic víc, to je to a jinak nic. Nabyla má duše síly, neváhal jsem ani chvíli, „hochu,“ děl jsem, „nebo holka, nedělej si z toho nic, pravda je, mne zmohlo spaní při těch kritik pročítání, tvé tak lehké zaklepání neslyšel jsem, spal jsem víc, přeslech jsem to zaklepání, otevru ti rád –“ však nic, venku tma a pranic víc. Dlouho do tmy patřím snivý, stojím, duše má se diví, tvář má ospalá v tmu hledí unaveně zírajíc. 294 Ticho kolem nezrušeno, leč v tom tichu jedno jmeno: Nakladatel! vysloveno, šeptem znělo a nic víc, já ho šeptal: Nakladatel, ukláněje smutnou líc, pouze to a pranic víc. Nazpět v komnatu se vracím, v Hlídku, Obzor se zas ztrácím, zas to slyším zaklepání hlasněji nejdřív a víc. „Jistě,“ pravím, „ještě kdosi klepá v okna, o vstup prosí, či to věřitel chce cosi, bloudí kol mých okenic. Ticho, srdce, ať vyšetřím taj ten u svých okenic, to je vítr a nic víc.“ Otevru své okno rázem, vířivým tu letem na zem snesl se a kráčí havran statný, jakých není víc, nevšim si mne trochu ani, nestanul, dál bez váhání kráčel, přitom jako páni z Musea měl vážnou líc, nad Pallady vletěl sochu nad dveřmi, měl vážnou líc, vzletěl, used a nic víc. Ebenový pták ten v zjevu obřadném tak v přísném hněvu do úsměvu trochu zjasnil moji nevyspalou líc: 295 „V jakou mám tě vřadit chasu, nežli pošlu tebe k ďasu?“ „Z redakce já letím Času,“ pták děl chmurných zřítelnic. „Aj, aj,“ pravím, „a tvé jméno, ptáku chmurných zřítelnic –?“ Na to havran: „Sluji Nic.“ S žasem na toho zřím ptáka, nemotora, co to kdáká, z této jeho odpovědi nemoh jsem si vybrat nic. „Ovšem,“ pravím, „v politice divná je teď motanice, málo máme, chceme více, útrap našich na tisíc. Ale věda, poesie, zde je skutků na tisíc.“ Na to havran: „Nic, ba nic!“ Po knihovně kolem těkám, spousty hřbetů těch se lekám, samá česká kniha kolem, i tož vzkřiknu z plných plic: „Ty se mýlíš – každý píše, každý, kdo jen v Čechách dýše, s křikem jeden, druhý tiše, pěvců máme na tisíc. Epos, drama, píseň kvete i povídek na tisíc.“ A pták pravil: „Samé nic!“ Divím se té divné řeči, měl jsem přesvědčit jej péči, chudák vskutku neví nic, myslil jsem si, tento havran 296 zaspal v redakci své sedě, či sám pranic nedovede, než v závisti říkat bledé jednotvárné toto nic. Počkej, fakty usvědčím tě, a již křičím z plných plic: „Máme dost knih“ – Havran: „Nic!“ Zřím na knihy, jak se tměly, s Palackým tam Tomek celý, lenošku teď posunul jsem k dveřím, k soše, ptáku v líc. „Pohleď, Šafařík tam starý, tam Kollára hněvné žáry, pěvec Růže, věčně jarý, nuže, ptáku, co chceš víc? Jungmann tam, Kott vedle něho, dva Nauční – co chceš víc?“ Na to Havran: „Samé nic!“ Dále pravím s myslí plachou: „Erbena viz tedy s Máchou, na Rukopis, vím, že nedáš v skepsi svojí zcela nic.“ V domněnky pak padám zcela, duše má se zamlčela, jistě tato šelma stmělá novější zná líp a víc. Na novější chytím tebe, zahřímám ti z plných plic: „Pohleď semo!“ A pták: „Nic!“ „Havlíček což, Majer s Štulcem, Němcová a Vlček s Schulzem, Jeřábek a Kollár, havrane, 297 Holeček ze Strunkovic, Bozděch morous, Durdík sdílný, a což Jirásek náš pilný, Winter a druž celá jeho v kronikách se šťárající, Adámek a jeho bratr, cifer jenž zná na tisíc, co to všecko?“ Havran: „Nic!“ Pták tich seděl jako špalek: „Což ti Neruda a Hálek, Heyduk, Světlá, Krásnohorská, kázajíc a bodajíc, Zeyer, Podlipská a Sládek, neznáš od nich ani řádek, orel Čech a skřivan Chládek, Vrchlický což také nic, pohleď na knih jeho řadu, je to něco aneb nic?“ Havran klidně: „Samé nic!“ „Šimáček což z cukrovaru, Kučera ve antik žáru, Svoboda X., jehož rýmu neodolá v světě nic, a což Mokrý s Heritesem, Štolba, před nímž všickni třesem veselostí se a plesem, Šubert – bojím se to říc, dramaturg náš Stroupežnický, ten Molière z Cerhonic?“ Na to havran: „Samé nic!“ Těžkou věru mám s ním práci, mladší snad zná generaci pták ten divný a již ztrácí 298 zrak se v knihách víc a víc. Kaminský tu a tam Herrmann! Není-li pták vposled Germán, nemá-li snad z pekla ferman všecko upřít z plných plic. „A co Mužík,“ ptám se, „Sova i Jesenská sladké písně drnkajíc?“ Havran: „Nic!“ „Leger což, básnický zeman, Klášterský, náš blbý Eman, a což Machar, sopku v hrudi, v rýmu tisíc řvoucích lvic? A což Kvapil vrkající, a co rusý Kvapil snící, Borecký rým hoblující, Čenkov klidný, z popelnic, z hrobů Šalda hysterický, Jaroš řvoucí z plných plic?“ Na to havran: „Samé nic!“ „Proroku,“ dím, „čárných zraků, hrobaři ty nebo ptáku, co jsme skutečně tak bídní, jak tu hlásáš z drzých plic? Buďsi tedy – vnuci ale přivedou to přece dále? Odpověz mi?“ ptám se v žale. „Co let bude za tisíc, budem v Čechách něco míti?“ Havran: „Nikdy nic a nic!“ „Vari slovem tímto z prahu, hrobaři ty, starý vrahu, v redakci svou vrať se zpátky, šelmo, kde dřív krákajíc 299 ani pera nenech tady, ani slova z lži tvé zrady, raděj sám tu umru hlady, Pallady té opusť líc, přestaň skuhrat realistů nudnou píseň z drzých plic.“ A tak havran nehnut sedí, v drápech Čas má, na mne hledí a Pallady sochy bílé černým křídlem cloní líc, občas pouze zakráká si, až mi hrůzou vstanou vlasy. „Nic, vše nic, já na pospasy chytnu vše to vaše nic. Realistický já havran, já jsem všecko – vy jste nic!“ 300