K OTEVŘENÍ ČESKÉHO GYMNASIA V MORAVSKÉ OSTRAVĚ

Jaroslav Vrchlický

K OTEVŘENÍ ČESKÉHO GYMNASIA V MORAVSKÉ OSTRAVĚ
Na svorník rána padla poslední, z mdlé ruky kleslo k zemi kladivo a hrdě pne se k nebi budova, jíž dlouho vaše snahy patřily ne snahy jen – též snění mnohých dnů, ba co je více, lásky vaší žár, jež pouze velká díla vykoná. Ten junácký všem v srdcí hoří vám, vás učí překonávat obtíže, jít kamenitou drahou k cíli blíž, se pošklebu a zhrdy nelekat, zřít přímo v tvář – neb s vámi právo jest. A to je svaté. To vsled dovolá se svého jako v poušti věštcův hlas. Tak dokonáno! S plesným pocitem to může druhu šeptat svorně druh, může pevně stisknout ruku podanou, a hrdě patřit budoucnosti v tvář. Jeť škola první líchou života, kam budoucnosti símě zaseto, má zlatých květů skvět se nádherou a vydat tisícerý zlatý klas. Ne sobě jen, ne pouze dětem svým vy stavěli jste – nýbrž národu, jenž k vám se hlásí, a s tím národem i lidstvu všemu. Škola svatá jest, neb aspoň svatou všem by měla být, je svatá jako každý lidský hlas, jenž z prachu výš se k světlu pozvédá po světle křičí pohrdaje tmou a barbarstvím. Jeť škola majákem, 322 jenž do tmy plá a kdo by drzec byl, jenž po majáku met by bláta hrst? Ba škola studnicí jest, odkud zdroj se poznání a vědy rozlévá. Kde pošetilec, jenž by útokem chtěl zkalit zdroje jasné zrcadlo, zkad vlastní by moh žízeň ukájet? A veškeré to světlo majáku a svěží voda, poznání všech pravd, neprojde branou toho jazyka, jímž hovoří váš otec i váš děd? On prošel tolik bouří, zkoušek zlých jak zlato ohněm. Zda tu k radosti v té velké chvíli není času dost? Nuž s myslí vznícenou jak dojatou ty brány otevřte! Vlast s vámi jest! Na první krok vám v duchu žehnajíc dí k vám: „Jen sobě zachovejte dál ten lásky žár, jenž vždycky vítězí, vše překonává, velký nebes dar, ta budova buď jeho oltářem, ať z ní se šíří požár do srdcí těch nejútlejších, velkým jazykem ať spáče burcuje a volá k všem nezdolným všady hlasem: „Světlo buď!“

Básně v knize Žeň času: