JOSEFU JUNGMANNOVI

Jaroslav Vrchlický

JOSEFU JUNGMANNOVI
Z rumů a kostí démon věčné zloby trůn zbudoval si Slávy nad mohylou, smrt řádila, kam žezlem on kdy kynul, a tak i národ, který ducha silou v korunu lidstva věčné vetkal zdoby a věnce slávy o čelo si vinul, pod vládou jeho hynul. Však Leonidu měly Thermopyly! Tys, Mistře, víc nám byl v té hrozné době, Tys velké slunce v naší tmě a mdlobě, Tys v otroctví byl symbol naší síly! Tys potřel ducha poroby a zrady a v starobě všech sám jsi věčně mladý! Hle, jazyk náš, jenž v zpěvu Zábojovém útěchou byl nám, postrachem pak vrahu, teď mdlý a chorý tichnul v našem hoři, svůj oltář stavě na chatrčí prahu, ni tam si nesměl rodným zalkat slovem. Leč když již tonul ve cizoty moři, Tys novou vzňal mu zoři, Tys ved jej k zřídlům pravé věčné krásy, spoutaná křídla uvolnils mu k letu, helénské kouzlo vdechls jeho retu, že mohl opět ve sluneční jasy jak orel mladý vzlétnout nad mohyly, své slávy hoden, vědom svojí síly. A s jazykem hned ožil národ celý. Tys ukázal mu nové k slávě cesty, Tvá božská síla k hrdinství ho zhnětla. Tvé mírné slovo jak betlémské zvěsty v chlad hrobu vdechlo života proud vřelý, 338 v tmu našich srdcí lilo jiskry světla a širá země vzkvětla! Tu tichou prací, tu své písně vzletem v domácí chrám jsi svolal bůžky staré, a Tebou vzrostlo pokolení jaré, jímž dědictví Tvé rozneseno světem. Kdož z nás by vlasti teď dal snahy celé, kdo žil a umřel by tak pro ni směle? Však nové boje v novém přišly čase a ještě dnes trváme v parné seči, půl na životě, půl dýcháme v hrobě. Ó jaký div, když hrozí nebezpečí, když slabé rámě klesá ve zápase, že zraky všechněch v rozhodné té době se obracejí k Tobě! Ó, žehnej nám, by ještě po staletí Tvůj duch žil v našem srdci roztouženém, by našich vnuků posvátným byl věnem a ku slávě nás vedl ze zajetí, by jménem Tvým po širé vlasti vzkvětlo s volnosti heslem ducha Tvého světlo!

Básně v knize Žeň času: