Lesem.

Jaroslav Vrchlický

Lesem.
Jdu lesem. Nade mnou to šumí, a sténá, šepce v korunách, skřek zoufalství, jejž nářek tlumí, a beznaděj a žal a strach. Čím dále jdu, tím víc mně zdá se, všech duše, kdo šli přede mnou tím lesem, že vrou v tomto hlase a žijí sudbou tajemnou. Těch, kteří marně milovali, těch, které schvátil dlouhý žal, těch, za velkým snem kdo se hnali, těch nejvíc, svět jež zneuznal. A zoufalství jich, bol a hoře za dědictví své vzal ten les, že vetkal vše v svých zvuků moře, by zahrnul mne tím vším dnes. 35 By, jak to duní a se valí, jak dálné vody a jak hrom, můj vlastní žal byl dětsky malý a roztál posléz v huku tom. 36