Světlušce.

Světlušce.
Z noci diadému spadlý kamínku, houštím v trávy lemu bludný plamínku, jak se svity v reji, malý čaroději, z lampičky tvé lejí v trávu s lupínku! Noc je vonná, vlahá, z hloubi dýše klid, s hvězd co lásky, blaha padá na pažit; padá v spící lesy, nad nimiž se kdesi v mráčků bílých směsi luny ztratil svit. 42 Vůně silná dýchá z posečených lad, noc,noc jak báseň tichá otvírá slok řad; tajuplná kniha, nad kterou se zdvíházdvíhá, světluško! a míhá bludný žeh tvůj rád. Drž jen mi svůj malý nad ní kahanec; taj, jenž všecko halí, proniknu snad přec; v tvorstva tisíceru stopách beze směru duch se vyzná v šeru, bludný mravenec. Jak hvězdička malá myšlénce mé sviť, Ariadna stálá skrze pochyb síť, z otázek, dum víru cestou po vesmíru sviť mi v přístav mírumíru, stříbrnou dej niť! 43 Co zde v tobě svítí, jediný jest žeh, který tam se nítí v hvězdných plamenech, jímž má sloka tryská, jímž se u křoviska rosná perla blýská setřesená v mech! Do kola tvůj zlatý kde se míhá bod, jeden život svatý výměny a shod, jeden výdech blaha, jedna v rozvoj dráha, jedna rosná vláha, jeden chorovod! Valnou strží hvězdnou věčně dál a v před, nebes tůní bezdnou duch se pustí v let, atom věčné síly, který, nechť se mýlí, nechť i šílí, k cíli musí doletět! 44 A když unavený zdeptá bludů změť, v moři věčné změny najda odpověď, za prostor i časy vletí v slunce krásy, ty v mé ženy vlasy jako perla sleť! 45